Dnes se ještě jednou vrátíme k textu z minulého dílu. Je v něm totiž ještě jedno velké zaslíbení, zvláště pro nás, kdo jsme během dosavadního života ztratili někoho blízkého.
Připomeňme si tedy Pavlova slova: "A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás." (Židům 11,39-40)
Už minule jsem vzpomínal, že podle apoštola Pavla nezačíná věčný život smrtí, ale okamžikem vzkříšení. Podívejme se na další místo, kde o tom píše: "Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my, živí, proměněni.
Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´" (1. Korintským 15,51-55)
Čas od času, když si vzpomenu na někoho, kdo mi tu chybí, protože zemřel, si představím, jaké to bude, až se jednou ozve zvuk Boží trubky, který probudí každého, kdo věřil v život v Božím království. Představuji si, jak se setkám s dědou i babičkou, bratrem Pavlem a jeho ženou Janou, a také se spoustou kamarádů a dobrých lidí, kteří mi byli vzorem svou důvěrou v Boha.
Občas si také představuji, jak dědovi z máminy strany, kterého jsem naposledy viděl ve svých šesti letech, představím svou manželku a své syny, případně i jejich rodiny.
Je také možné, že sám zemřu dřív, než se Ježíš vrátí na naši zem. V tom případě i já zažiji to nádherné představení, když mi mé děti představí své rodiny a potomky, kteří se narodí až po mé smrti.
Všichni se chytíme za ruce a společně projdeme jednou z perlových bran do Nového Jeruzaléma. Pak budeme žít v prostředí, kde nás nebude věčně zotročovat čas, protože před námi bude celá věčnost. Budeme mít čas vzpomínat na vše krásné, co jsme spolu prožili.
Při tom všem také budeme chválit Boha za dar věčného života. Spolu také budeme zpívat nádherný chorál na oslavu Ježíše Krista, který se za nás obětoval. I já tam budu mít hudební sluch a nádherný hlas. Pro mne je to velice příjemná představa.
Možná se k tomuto snění hodí ještě jeden text apoštola Pavla: "Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali!
Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný." (1. Korintským 9,24+25)
Cesta víry není vždy snadná. Mnozí z těch, které Pavel vzpomíná ve své galerii hrdinů víry, zaplatili za svou věrnost Bohu dokonce vlastním životem. Přesto se své víry nevzdali. Očima víry viděli "věnec nepomíjitelný", který jednou dostanou z rukou svého přítele – Ježíše Krista.
Stejnou šanci mám i já. Věřím, že s pomocí mého Spasitele také jednou dostanu tento věnec vítězů – těch, kteří nakonec do cíle doběhnou společně se všemi ostatními vítězi v běhu o život ve věčném Božím království.
