Sluho, ožeň mého syna

        Sára, která byla o deset let mladší než její manžel, se jednoho rána už nevzbudila. Bylo jí 127 let. Abraham ji dlouho oplakával. Pak se rozhodl koupit od místních obyvatel kousek pole, na kterém by mohl svou milou Kněžnu důstojně pohřbít.

Sluho, ožeň mi syna
        Čas jde dál a Abraham si stále víc a víc uvědomuje, jak stárne. "Je nejvyšší čas předat farmu Izákovi", říká si, "ale ještě by se měl dobře oženit, aby na to nebyl sám. Nechci ale, aby si vzal nějakou pohanku ze zdejšího kraje. Ještě by ho mohla odvést od víry ve Stvořitele. Raději někoho z mé vzdálené rodiny..."
        Nakonec zavolá správce svého domu a přikáže mu: "Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka."⁽¹⁾
         Pak spolu ještě dlouhou chvíli probírají podrobný plán správcovy cesty. Abraham ho posílá zpět do Mezopotámie, kde měl navštívit rodinu bratra Náchora. "Služebník tedy vzal deset velbloudů svého pána a jel. Vybaven všelijakými drahocennostmi svého pána, vydal se na cestu do aramského Dvojříčí, do města Náchorova."⁽²⁾
         Správce se vydává na dalekou cestu, během níž urazí v obou směrech více jak 1500 kilometrů. Abraham ho ještě povzbuzuje: "Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna."⁽³⁾

Sluhova modlitba
         Po několika týdnech přijíždí konečně správce do Cháranu, města, ve kterém bydlí Náchor, bratr jeho pána. Velbloudi jsou po dlouhé cestě unavení a mají žízeň. Proto zastavují u studny, kde místní čerpají vodu nejen pro sebe, ale i pro svá zvířata.
         Sluha se v té chvíli modlí: "Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi. Hle, stojím nad pramenem a dcery mužů města vycházejí čerpat vodu. Dívce, která přijde, řeknu: Nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: »Jen pij, a také tvé velbloudy napojím«, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství."⁽³⁾
         Sotva řekl "amen", uviděl mladou dívku, která zrovna přicházela ke studni s džbánem na rameni. Správce k ní přistoupí a prosí: "Dej mi prosím doušek vody ze džbánu!"⁽⁴⁾ Rebeka, tak se ta krásná dívka jmenuje, mu nalévá vodu a pak mu říká: "Načerpám i tvým velbloudům, aby se napili."⁽⁵⁾
         V té chvíli se Abrahamovu sluhovi ulevilo. Věděl, že našel ženu pro syna svého Pána. Ta dívka byla nejen krásná, ale také pracovitá. Během krátké doby naplnila napajedlo a velbloudi se mohli konečně napít.

Na návštěvě u Izákova bratrance
         Při napájení velbloudů si starý sluha povídá s mladou dívkou. Dovídá se, že je to dcera Abrahámova synovce. V té chvíli v duchu jásá a děkuje svému Bohu, že tak zázračně vyslyšel jeho modlitbu. Jakmile jsou velbloudi napojeni, odchází do dívčina domova, kde je správce přivítán a pozván ke společnému stolu.
         Správce ale odmítá jíst, dokud ho nevyslechnou. Vypráví o tom, jaký úkol právě plní. Pak doplní i svou zkušenost s modlitbou u studny. Nakonec požádá Rebečina otce Betúele o ruku jeho dcery pro Abrahamova syna Izáka. Dostává okamžitou odpověď: "Toto vyšlo od Hospodina a my nemůžeme tobě říci ani zlé ani dobré. Hle, tady je Rebeka. Vezmi si ji a jdi, ať se stane ženou syna tvého pána, jak mluvil Hospodin."⁽⁶⁾ Druhý den ráno se i s půvabnou Rebekou a služebnými, které dostala od svého táty, vydávají na dlouhou cestu.

Izákovo štěstí
         Po smrti své matky se Izák přestal usmívat. Už to není Smíšek. Často zůstává sám ve svém stanu a pláče. Nemůže si zvyknout na to, že už Sáru nikdy neuvidí. Jak rád by si s ní zase povídal, jak rád by jí vyprávěl o tom, co právě prožívá...
         Jednou ráno vyjde ze stanu a v dálce uvidí karavanu známých velbloudů. Všímá si, že se správce tátova domu nevrací sám. Ne velbloudech sedí několik dívek. Izák najednou cítí něco, co už myslel, že nikdy neprožije. Jeho srdce najednou buší tak silně, jako to bývalo v době, kdy ještě žila maminka.
         Jedna z dívek si rychle nasazuje závoj a zahaluje se. Pak karavana dojede až k Izákovi a sluha předává Rebeku Izákovi. Mojžíš, autor knihy Genesis, později zapíše: "Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky."⁽⁷⁾ Izák už je zase Smíšek. Rebece se daří zahojit jizvu, kterou v jeho srdci zanechala mámina smrt. Zaplnila prázdnotu, kterou až do té doby tak silně pociťoval.

Abrahamova druhá míza
         Krátce po Izákově svatbě se žení i Abraham. "Izák už mne nepotřebuje", říkal si, "tak proč bych měl zůstat sám?" Nezůstal sám: "Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha."⁽⁸⁾ Bůh mu i nadále žehná. S Izákem a Izmaelem má nakonec osm synů.
         Abraham stále zřetelněji stárne a ubývají mu síly. Proto předává farmu Izákovi a ostatním synům "dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní."⁽⁸⁾ Tímto jednáním chce Izáka uchránit před zbytečnými rodinnými problémy, které by nastaly, kdyby dělení majetku nechal až po své smrti.

Sto let putování do "nebeského města"
         Když bylo Abrahamovi 75 let, odešel na Boží příkaz z Cháranu. Z města, do kterého se z Ur přestěhoval se svým otcem. Teď už sto let kočuje krajinou, která se o čtyři století později stane zemí jeho potomků, ze kterých si Bůh vychová svůj lid.
         Abraham touto krajinou vodí svá stáda a na každé zastávce postaví nový oltář, nebo opraví ten, který tam zanechal při poslední zastávce. Apoštol Pavel o Abrahamovi o mnoho staletí později napíše: "Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh."⁽¹⁰⁾
         Sto let putoval Abraham krajinou, která se měla jednou stát zemí Božího lidu. Když mu bylo sto sedmdesát let, jeho statečné srdce se zastavilo. Izák ho pochoval na místě, kde bude čekat na vzkříšení, po kterém ho jeho Tvůrce konečně vezme do města, "jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh." Teprve tam skončí jeho kočovný život. Tam dojde do cíle své celoživotní pouti cizí krajinou, kde si musí dokonce koupit i ten kousek půdy na hrob pro sebe i svou ženu.
         Abraham doputoval. Umírá s nadějí, že až procitne, uvidí nejen "nebeské město", ale konečně se zase setká se svým přítelem – Stvořitelem nebe i Země.
_____________
⁽¹⁾Genesis 24,1-3;  ⁽²⁾Genesis 24,10;  ⁽³⁾Genesis 24,12-14;  ⁽⁴⁾Genesis 24,17;  ⁽⁵⁾Genesis 24,19;  ⁽⁶⁾Genesis 24,50-51;  ⁽⁷⁾Genesis 24,67;  ⁽⁸⁾Genesis 25,1-2;  ⁽⁹⁾Židům 11,8-10;  ⁽¹⁰⁾Genesis 25,