Nedávno se nám v troubě spálila žárovka, takže do trouby při pečení nebylo vidět, což je problém. Proto jsem koupil novou žárovku a chystal se ji vyměnit. Práce na pár minut. Jenže...
Jenže kryt žárovky byl tak zatažený, že jsem ho nedokázal odšroubovat. Volal jsem kamarádovi, který mi poradil odšroubovat zadní kryt. Ale ani to nepomohlo. Přemýšlel jsem, že to vzdám, když jsem si vzpomněl na Katku.
Seznámil jsem se s ní v době, kdy se chystaly oslavy jejích sedmdesátin. Desítky let už byla slepá, přesto žila sama v garsonce. Jako její pastor jsem ji navštěvoval často. Při každé návštěvě mne pohostila buchtou, kterou, ač slepá, vlastnoručně upekla. A také hrníčkem dobrého bylinkového čaje.
Chodil jsem k ní rád. Nejen kvůli dobrým buchtám, ale hlavně kvůli optimismu, který z ní vyzařoval. Kromě slepoty měla ještě velké problémy s klouby. Každý pohyb jí způsoboval bolest. Někdy jsem za dveřmi jejího bytu čekal i pět minut. Tak dlouho jí trvalo těch pár metrů ke dveřím.
Při loučení mi nikdy nezapomněla připomenout: "Bratře vydrž, stojí to za to!" Na tuhle její radu jsem si vzpomněl, když jsem zápasil s krytem žárovky v naší troubě. Nevzdal jsem to a tak světlo v troubě už zase svítí.
Katka nedávno zemřela. Její rada "vydrž, stojí to za to", mi přesto pomáhá překonávat životní překážky, zvláště tehdy, když se mi zdá, že je moje snaha zbytečná.
Možná to byla její slepota, která ji pomáhala vidět život z trochu jiné perspektivy, takže dokázala prožívat štěstí i v situaci, kterou jí nikdo z nás nepřál.
Její oči už neviděly slunce, ale její tvář se stávala sluníčkem pro každého, kdo se u ní zastavil na kousek buchty, bylinkového čaje a hlavně pro slova povzbuzení.
