Vraťme se dnes ze Samaří a Etiopie na chvíli do Jeruzaléma. Většina křesťanů ho už opustila, z čehož se radují hlavně židovští duchovní vůdci. Méně už je těší zprávy, které přicházejí z míst, kam křesťané odešli. Všude, kam přijdou, dál kážou o Ježíši. Navštěvují synagógy a mnoho tamějších židů obracejí na svou víru.
Velekněz proto na dnešek svolává jednání velerady. Musí se domluvit, jak dál. Mezi členy tohoto nejvyššího židovského orgánu už nějakou dobu sedí i mladý Saul. Poslední dobou se nudí, protože už nemá proti komu bojovat. Je mužem činu a nerad ztrácí čas schůzováním.
"Přátelé", začíná velekněz svou úvodní řeč, "svolal jsem vás, abychom se dohodli, jaké kroky podnikneme proti stoupencům ukřižovaného. V Jeruzalémě už díky Saulovi od nich máme pokoj. Jistě ale víte, že začínají škodit všude, kam přijdou. Nejhorší situace je prý v Damašku. Má někdo nějaký nápad?"
Padají různé návrhy, ale žádný nezaujme natolik, aby se jím dál zabývali. Pak se ozve: "Co kdybychom si vyžádali povolení od Římanů, abychom mohli křesťany pronásledovat všude, kde začnou šířit ty své bludy o Ukřižovaném?"
V první chvíli se zdá, že ani tento návrh neprojde. Jenže, pak se přihlásí Saul. "Pokud mi dáte pověřující listiny a dovolíte mi s sebou vzít lidi, kteří mi pomáhali při mé práci v našem městě, tak se vydám do Damašku a všechny sektáře vám přivedu v poutech!" Když pak rozvádí svůj plán, sleduje obdivné pohledy ostatních členů rady.
Po Pavlovi si znovu bere slovo velekněz: "Mám radost, že se našel někdo, kdo je ochotný bránit naši věc. Pokud souhlasíte, ještě dnes požádám římské úředníky o povolení, abych Saula mohl vybavit průvodními dopisy i listinami pro představené synagóg v Damašku. Souhlasíte?"
Po skončení jednání začíná Saul okamžitě s přípravami. Dává dohromady svůj ozbrojený doprovod a nakupuje potřebné zásoby. U místních dopravců pronajímá vše potřebné na dlouhou cestu, která nebude snadná. Z Jeruzaléma do Damašku je to skoro čtyři sta kilometrů nehostinnou krajinou.
Navečer navštíví velekněze, od kterého se dovídá, že všechna povolení už jsou zařízena. Saul se už nemůže dočkat rána. Konečně vyrazí, aby těm sektářům ukázal, zač je toho loket.
Večer se převaluje na lůžku a nemůže usnout. Znovu se mu vracejí myšlenky, které ho trápí už od Štěpánovy smrti. Stále nemůže zapomenout na jeho zářící obličej i na slova: "Vidím otevřená nebesa a v nich Ježíše, který stojí vedle Hospodina."
Brzy ráno vstává, chce urazit kus cesty ještě dříve, než budou muset kvůli polednímu žáru udělat zastávku někde ve stínu stromů. Je mile překvapen, když se s ním v tak brzkou ranní hodinu přijde rozloučit skoro celá velerada. Právě takové chvíle mu pomáhají zapomenout na Štěpána. Přece není možné, aby se celá velerada mýlila.
Velekněz mu žehná a přeje úspěšný výsledek jeho mise. Potí se celá výprava vydává na cestu. Velitel stráže se stará o to bezpečí všech, kdo Saula na této výpravě doprovází. Přidává se k nim i několik obchodníků, kteří mají své vozy naložené vzácným zbožím. Pokud se jim podaří vše až do Damašku, budou Saulovi i jeho doprovodu vděční.
Po celodenním pochodu se večer utábořili na bezpečném místě. Saul se ještě domlouvá s velitelem a jeho vojáky, jak budou v Damašku postupovat. Po krátké poradě rozděluje velitel noční hlídky a pak se všichni, kromě stráží, ukládají ke spánku. Ví, že brzy ráno se znovu vydají na únavnou cestu.
Ráno se dohodli, že polední zastávku už dělat nebudou. Damašek už není daleko, tak si odpočinou až za branami města. Jedou dál, i když slunce pomalu stoupá na své cestě oblohou a horko je už téměř k nevydržení.
V poledne se najednou stává něco zvláštního. Všechny oslepuje zář, která je mnohonásobně silnější, než polední slunce. Všichni si okamžitě rukou chrání oči a v hrůze padají na zem. Snaží se své hlavy zabořit do země, protože mají strach, že je ten žár oslepí. V té chvíli mladý člen velerady uslyší: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Chce se podívat, kdo to k němu mluví. Ale zář je tak silná, že raději znovu boří hlavu do země. Má strach.
V té chvíli si Saul vzpomíná si na slova svého učitele Gamaliela. Když chtěli členové velerady zabít Petra s Janem, starý učitel prohlásil: "Radím vám, nechte ty lidi na pokoji. Jestli je to jen další lidské hnutí, tak se samo rozpadne. Stojí-li ale za Petrem a Janem Bůh, tak s tím nic nenaděláte. A navíc, nebojovali byste proti Petrovi a Janovi, ale proti Bohu!" Saulovo svědomí, které se snažil utišit horlivým pronásledováním sektářů, se znovu probouzí. Hlas jeho svědomí je tak silný, že se ležící Saul klepe strachem, který ho úplně ochromuje.
