Kniha Kazatel začíná zvláštním představením autora. Možná trochu překvapivě nezdůrazňuje svou pozici krále, ale na prvním místě podotkne, že je Kazatel. Kazatel s velkým K, jako by to bylo jeho jméno. Nechce nás poučovat o tom, jak dobře vládnout, chce pronést kázání o smyslu života, který má přesah až do věčnosti.
Jenže po svém představení pokračuje Kazatel slovy, kterými se kázání většinou nezačíná:
"Marnost, samá marnost, řekl Kazatel,
všechno je marné." (Kazatel 1,2)
To není moc povzbudivé. Vzpomínám, jak jsem s Šalamounem ve své mysli často polemizoval a někdy se i hádal. Byl jsem mladý, měl jsem plány a ideály. Věřil jsem, že změním svět. Nechtěl jsem dělat nic špatného. Kazatelova slova mi proto připadala příliš pesimistická.
Přestože mne tato kniha přitahovala, mnohokrát jsem si položil otázku: Jak vůbec může být v Bibli? Vždyť vůbec nemotivuje, ale naopak odrazuje od toho, abych se o něco snažil...
Jedním z témat, ke kterým jsme se na střední škole opakovaně vraceli, byly naše plány do budoucna. Nebyli jsme přitom žádní troškaři. Pak jsme se čas od času potkávali na srazech po pěti, deseti, patnácti letech a já mohl sledovat, jak se některým daří jejich plány naplňovat.
Teď je před námi setkání po třiceti pěti letech. To už je čas, kdy se člověk může ohlédnout a hodnotit. Dnes už mohu hodnotit, které plány se staly skutečností a které na své naplnění teprve čekají.
Za ty roky jsem věnoval spoustu času různým aktivitám. A teď mohu přemýšlet nad tím, zda to byl čas využitý nebo naopak promrhaný.
Šalamoun prohlašuje, že "vše je marnost". Dlouho jsem to nemohl pochopit. Vše přece není marnost. Mít rodinu, děti, dobrou práci, pěkný dům... To vše je přece dobré, není to marnost.
Pak jsem jednou přemýšlel právě o slově "marnost". Uvědomil jsem si jeho podobnost se slovem "zmar". A najednou mi Šalamounova slova dala úplně jiný smysl. Není nic špatného toužit po pěkných věcech. Je příjemné mít vše, po čem toužím. Jen bych si to neměl plést s věčnými hodnotami.
Ježíš rozvíjí Kazatelova slova: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?" (Matouš 16,26) Šalamoun měl skoro vše. Získal "celý svět". Přesto mu něco chybělo. To něco našel ve chvíli, kdy po všem svém experimentování přiznal, že sám nemůže nic změnit na svém věčném údělu. Pokud chce, aby jeho život jednou pokračoval, musí přijít pokorně k Bohu a říci: "Bože, udělal jsem spoustu zlých i dobrých věcí. Když se na to vše dívám z hlediska věčnosti, byla to vše jen pomíjející marnost. Daruj mi, prosím, věčnost."
První rada Šalamounova kázání proto zní: "Neboj se přiznat, že nejsi schopný udělat nic, co nakonec nepodlehne zmaru." Je to první krok na cestě k věčnému štěstí.
