Narodil se v roce 1888. Spolu se Švejkem mohl volat: "Tak nám zabili Ferdinanda!" Přežil utrpení frontového vojáka i hospodářskou krizi za První republiky. Spolu s rodinou dokázal přežít i Němce a jejich okupaci. Pak mu komunisti sebrali všechno, co měl a dali to do družstva...
Když slavil osmdesáté narozeniny, všichni doma mu říkali "stařík". Nebyla to urážka, ale pocta. Něco podobného, jako když Aloisovi Jiráskovi říkali "velebný kmete".
Mezi těmi, kdo přišli blahopřát, byl i předseda Národního výboru. Bylo to v době normalizace, ale protože se vše odehrávalo na Slovácku, tak si dovolil popřát i Boží požehnání.
Stařík se rozhlédl okolo sebe. Krátce se podíval na manželku, každé z dětí, vnoučat i pravnoučat a pak se spokojeným výrazem ve tváři pronesl: "Šak mám!"
Občas o něm přemýšlím, přestože ho znám jen z vyprávění. Mohl nadávat, že mu vzali koně, dobytek, stroje i pole. Mohl vzpomínat, jak bylo dřív... Jenže jeho bohatstvím bylo něco jiného. Za svůj největší poklad považoval svou rodinu a své přátele. V tom bylo jeho životní štěstí.
Dnes ráno jsem v duchu přemýšlel o svých rodičích, dětech a celé rodině (i té duchovní). Také o svých kamarádech (i těch z blogu). A pak jsem si jen tak pro sebe řekl: "Šak mám!"
