U nás ve Slezsku to bylo takové typické listopadové ráno. Inverze, vzduch nic moc a ještě to vypadalo, že každou chvíli začne pršet.
Zavezl jsem manželku k lékařce a pak na ni čekal v autě. Chtěl jsem si číst, když v tom jsem na obloze uviděl černé mračno – obrovské hejno vran.
Vzpomněl jsem si na válečného veterána, který nám v dětství vyprávěl o bojích na východní frontě. Také jsme tehdy ze školního okna pozorovali letící hejno vran. Podíval se na oblohu a pronesl: "Á, ruské vlaštovky."
Od té doby uteklo už skoro půl století. Ale pro mne jsou ruské vlaštovky stále symbolem toho, že zase přijde období, které nemám rád – zimní plískanice, na silnicích sníh, ledovka nebo klouzavá břečka... Při pohledu na to hejno vran mi přeběhl mráz po zádech. Představil jsem si, co všechno mne zase v zimě čeká.
Pak, ani nevím proč, jsem si najednou vzpomněl na jiné vlaštovky. Na ty naše. Na ty, které na začátku jara přilétají a přináší život do opuštěných hnízd.
Mé myšlenky se najednou vydaly úplně jiným směrem. "Jak asi na lidi působím já?" ptal jsem se sám sebe. "Nepřeběhne jim po zádech mráz, když mne uvidí? Jsem pro ně spíše vránou nebo vlaštovkou? Je pro ně setkání se mnou příchodem zimy, nebo jim naopak zazáří paprsek světla?"
Seděl jsem v autě, díval se na ten černý mrak vran, a v duchu přemýšlel o vlaštovkách. Vybavila se mi přitom slova, kterými jsou v Bibli charakterizováni první křesťané. Lukáš o nich napsal: "Chválili Boha a byli všemu lidu milí." (Sk.2,47)
Dumal jsem, koho z mých známých bych zvolil za ideální vlaštovku. Kdo do mého života přináší vždy kousek radosti a naději na nové jaro? Vyhrála to Haňa, kolegyně mé ženy. Snažil jsem se vzpomenout, zda jsem ji někdy zažil jako vránu, ale marně. Vždycky to byla vlaštovka.
Vím, že žádný člověk se nemůže zavděčit všem. Přesto bych si přál, abych se pro každého, kdo mne potká, stal vlaštovkou - poslem nové naděje. Naděje, že i v jeho životě brzy přijde nové jaro. Naděje, že má před sebou něco, na co se může těšit.
Napsáno pro Křesťanský magazín ČT. (Najdete zde.)
