Co děláte ve vlaku? Já si čtu, spím nebo povídám se spolucestujícími. Nejezdím tak často, ale rád, protože se tu potkávám se zajímavými lidmi. A na některá setkání vzpomínám rád i po létech.
Na zpáteční cestě z Prahy jsem se setkal s opravářem plynových kotlů. Cesta s ním byla daleko zajímavější, než ta ranní s paní senátorkou. Nenaříkal a nestěžoval si. Z jeho vyprávění bylo patrné, že svou práci dělá rád, protože ho baví. A přitom se vše v jeho životě dlouho ubíralo úplně jiným směrem.
Rodiče si přáli, aby studoval, protože už od první třídy měl na základní škole vždy samé jedničky. Pak zvládl s vyznamenáním i gymnázium. Po maturitě se přihlásil na pedagogickou fakultu, kterou v pohodě absolvoval s červeným diplomem.
Jenže když nastoupil do práce, tak zjistil, že si neumí představit, jak by kantořinu mohl dělat až do důchodu. Ovlivnilo to i prostředí školy, ve které učil. Ředitelka se vyžívala v tom, když mohla terorizovat své podřízené a nejraději začínající učitele a učitelky, na kterých si léčila své mindráky z toho, že se jí rozpadlo manželství a na stáří zůstala na ocet.
Pracovní smlouvu měl vždy jen na deset měsíců. O prázdninách se z něj, stejně jako z jeho kolegů, stával nezaměstnaný. Nejdřív mu to nevadilo, spíše naopak. Užíval si to volno a svobodu. Nepotřeboval budíka, nikdo ho nebuzeroval, toulal se jen tak s batohem přírodou. Někde pobyl den, jinde týden. Bylo mu fajn...
Pak se oženil a zjistil, že potřebuje peníze i o prázdninách. Kamarád, který měl servis plynových kotlů, ho vzal na brigádu a on zjistil, že tahle práce by ho bavila. Vlastně se při ní vrátil ke svému koníčku - elektronice, které se věnoval už jako kluk. Absolvoval několik školení, udělal potřebné zkoušky a učitelství pověsil na hřebík.
"Co mi schází? Nic! Vydělám si víc jak učitel a nemusím poslouchat protivnou ředitelku." To byla slova, kterými hodnotil svůj život. Má dvě děti – starší holku a mladšího kluka. Říká, že jim rád poradí, co by mohli v budoucnosti dělat. Po zkušenosti s vlastními rodiči je ale do studia, pokud sami nebudou chtít, nutit nebude.
Občas se někde na úřadě setkám s člověkem, kterého jeho práce evidentně nebaví. Nejen, že je otrávený sám, ale ještě otravuje život každému, s kým se setká. To si pak v duchu říkám: "Človíčku, nebylo by ti lépe u lopaty? Proč se tu trápíš a otravuješ život i mně?"
Nedávno jsem potřeboval pomoc opraváře kotlů. Práce na opravě se trochu protáhla a tak jsem mu povídal i tenhle příběh. Prozradil mi, že také původně dělal něco jiného. Ale to už by byl jiný příběh. Příběh dalšího člověka, který svou práci dělá rád a je to na něm poznat.
