Slova apoštola Petra, na která se chceme zaměřit dnes, se mi kdysi vůbec nelíbila. Pokud si ještě vzpomenete na svou pubertu, pak věřím, že hned pochopíte, proč se mi v době mého dospívání tohle místo z Petrova dopisu nelíbilo.
Včera jsme vzpomínali radu, kterou Petr adresoval starším. V tom dnešním se obrací zase na ty mladší: "Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´.
Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas." (1. Petrův 5,5-6)
Mladý člověk touží po svobodě. Těší se na chvíli, kdy už nebude závislý na svých rodičích a bude si konečně moci dělat co chce. Proto také nemá rád "kázání" těch starších, kteří ale poučují tak rádi.
Ještě si vzpomínám na dobu, kdy jsem měl dojem, že ti staří ničemu nerozumí a tak by raději měli mlčet. Dokonce jsem si myslel, že by měli raději poslouchat nás mladé, protože my jsme zárukou pokroku... V mých očích byli v době mého mládí staří ti, kterým bylo tehdy daleko méně, než je mně teď.
Chci dnes připomenout jeden příběh ze života Pána Ježíše. Po celou dobu svého veřejného působení musel odolávat různým léčkám židovských duchovních vůdců. A právě o tom je příběh, který zaznamenal apoštol Jan ve svém evangeliu: Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.
Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi.
Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?"
Ona řekla: "Nikdo, Pane."
Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" (Jan 8,3-11)
Všimli jste si, kteří zákoníci a farizeové odešli jako první? Jan píše, že ti starší. Je to určitý pozitivní rys stáří. Mládí rádo vidí vše černobíle. Buď je něco dobré a nebo špatné. Nic mezi tím. Jenže s roky přichází poznání, že vedle černé a bílé existuje i šedá. A právě tato zkušenost vedla ty starší "žalobce" k tomu, že se raději potichu vytratili. Uvědomili si, že sami nejsou bez hříchu.
Při čtení Petrových slov jsem také přemýšlel o tom, jak mohu pomoci těm mladším, aby neměli problém s vyslechnutím mého názoru. Apoštol dává jednoduchou radu, která je svou prostotou geniální: "Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému..."
Proč se pokořit? I v tom má Petr jasno: "Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost." Naše "člověčina" má tendenci hledat ty, kteří nám "nesahají ani po kotníky", protože mezi takovými si můžeme připadat moudří a někdy dokonce i nejmoudřejší. Pokud si uvědomím, že vedle mne stojí můj Bůh, vládce celého vesmíru, najednou si uvědomím, že nejsem o nic lepší, než ten, nad kterého jsem se ještě před chvílí vytahoval.
Život mne učí, že pro společnost je vždy dobře, když "zkušenost stáří" spolupracuje s "elánem mládí". Vyjádřeno trochu jinak, když jsou mladí motorem pokroku a staří záchrannou brzdou. To platí ve společnosti, v rodině i v církvi.
