Bůh s Izraelem uzavírá zvláštní smlouvu. V její první části popisuje, co vše dá svému lidu, když budou respektovat závazky, které jim z této smlouvy vyplývají. Vzpomíná přitom vše, co spolu zažili během čtyřicetiletého putování pouští.
V další části hovoří o sankcích pro ty, kdo tuto smlouvu poruší. Právě v této pasáži smlouvy je text, u kterého se dnes na chvíli zastavíme: "Zato, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem, budeš otročit svým nepřátelům, které na tebe pošle Hospodin, v hladu a žízni, v nahotě a v nedostatku všeho. On ti vloží na šíji železné jho, dokud tě nevyhladí." (Deuteronomium 28,47-48)
Bůh zde hovoří o radostném a vděčném srdci. O naší schopnosti vnímat vše dobré, co máme. Jenže, my žijeme na světě, kde lidé raději hledají důvody k tomu, aby mohli nadávat a naříkat nad tím, jak se mají zle. Tahle "společenská atmosféra" má pak tendenci přecházet i na nás.
Opravdu se máme tak zle, že se nemáme z čeho radovat? Opravdu už nemáme Bohu za co děkovat?
K mé práci patří i návštěvy členů mého církevního společenství. Když jsem se přestěhoval do Frýdku, zjišťoval jsem, koho by má návštěva potěšila. Po skončení sobotní bohoslužby jsem dostal typ:
"Zajeď k Vašíčkům!"
Ptal jsem se: "Kdo to je? Kde sedí v modlitebně?"
"Oni na bohoslužby nechodí. Sestra je na vozíčku a bratr je slepý!"
V týdnu jsem se k nim vypravil. Čekali mne, protože jsem jim předchozí večer telefonoval. Připravoval jsem se na lidi, kteří jsou nešťastní z osudu, který je potkal. Čekalo mne milé překvapení. Žádné naříkání a hořekování. Čekal mne poctivý hovězí guláš a k tomu spousta optimismu a vděčnosti.
Zůstal jsem u nich skoro dvě hodiny. Při loučení jsem jim řekl, jaké překvapení mi přichystali. Přiznal jsem, že jsem čekal spíše stížnosti na osud a místo toho jsem prožil tolik radosti.
"Jak je to možné," ptal jsem se, "že jste po tom všem, co vás potkalo, stále tak pozitivně naladěni?"
Sestra mi odpověděla: "Máme Bohu za co děkovat. Mají se lidé ještě hůř."
Cestou domů jsem měl o čem přemýšlel. Jak často před Bohem naříkám a stěžuji si na nepřízeň osudu. Přitom nejsem slepý a nepotřebuji ani invalidní vozík. Tehdy jsem se rozhodl, že vždy, když mne bude opouštět "radostné a vděčné srdce", tak si vzpomenu na slepého Luboše a Evu, která se pohybuje jen díky invalidnímu vozíku.
I dnes chci Bohu děkovat za to, co mám. Je toho dost. Kdybych to teď začal vypisovat, byl by to pořádně dlouhý seznam.
Bože, díky za vše. Pomáhej mému srdci, aby zůstávalo radostné a vděčné.
