Těší vás, když se dovíte o úspěších svých přátel nebo blízkých příbuzných? Máte radost z toho, když se daří vašim sousedům? A jaká by byla vaše radost, kdyby se něco z toho, co vám přináší radost u vašich přátel, podařilo někomu, koho vůbec neznáte? Zajímalo by vás to vůbec?
Dnes chci vaši pozornost směrovat ke slovům apoštola Pavla, která adresoval Koloským křesťanům: "Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské, i pro ty, kteří mě ani osobně neznají. Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.
Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi.
I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista.
Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti." (Koloským 2,1-10)
Při čtení těchto slov jsem si znovu připomenul, jak často jsme příliš zaměřeni na sebe a svou radost, a zapomínáme na ty, kteří zrovna moc důvodů k radosti nemají. Paradoxně se někdy radují víc než my.
Apoštol Pavel nebyl výjimkou. List do Kolos napsal okolo roku 60, když byl uvězněn v Římě. Velice dobře si pamatoval na své setkání s prorokem Agabosem v Cesarei. Lukáš tuto příhodu popsal v knize Skutky apoštolů: Když jsme tam byli několik dní, přišel z Judska prorok, jménem Agabos. Přišel k nám, vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce, a řekl: "Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento opasek, židé v Jeruzalémě takto svážou a vydají pohanům." Když jsme to uslyšeli, prosili jsme my i tamější bratří Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil. (Skutky 21,10-12)
Pavel tušil, jaký konec ho v Římě čeká. Přesto děkuje koloským křesťanům za to, že díky nim může prožívat radost i ve vězení. Dostal totiž zprávy o tom, jak statečně si vedou při svém šíření křesťanství v Malé Asii. Při čtení těchto slov bychom očekávali, že Pavel píše svým přátelům, které přivedl k Ježíši.
Jenže on v tomto městě nikdy nebyl. Tamní sbor založil Epafras, se kterým se Pavel setkal právě během svého věznění v Římě. Epafras byl jeho spoluvězeň. Tak to alespoň píše ve svém dopise Filemonovi: "Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši..." (Filemonovi 1,23)
Dnešní text z listu Koloským mne vede k tomu, abych přál úspěch všem lidem. Čím více úspěchů totiž přeji druhým, tím častěji se mohu radovat, když se jim to povede. Pokud držím palce jen sám sobě, pak to bude s mou radostí asi hodně slabé. Ono totiž není každý den posvícení.
Pavel měl radost ze zpráv, které slyšel od svého spoluvězně. Radoval se z růstu církve v Malé Asii, i když on sám už u toho nemůže být. Netrápil se tím, že na tom nemá žádnou zásluhu. Raději se radoval z toho, kolik má Bůh dalších misionářů, když on sám musí zbytek svého života prožít ve vězeňské kobce.
Jak jsem na tom já? Dokážu se radovat z úspěchu druhých? Pokud dovolím Bohu, aby mne to naučil, pak budu mít v každém okamžiku svého života důvod k tomu, abych radostně slavil svého Pána za to, jak působí mezi lidmi. Pak se naučím radovat i ve vězení.
