Poslední dobou se pravidelně setkávám s bezdomovci. Jsou mezi nimi velké rozdíly. Někteří se stále snaží dostat zpět do normálního života, ale více je těch, kteří to už vzdali. Najdou se i takoví, kteří jsou přesvědčeni, že jim stát málo pomáhá, a jsou proto neustále naštvaní.
Tito lidé jsou opakem těch úspěšných, kteří jsou ochotní pro svůj sen udělat tolik, že to Šalomoun nazve pachtěním. Úspěšní musí počítat se závistí a žárlivostí.
A kteří lidé závidí nejvíc? My bychom je nazvali lenochy, Šalomoun pro ně má jiný výraz:
"Hlupák své ruce složí v klín
a sžírá se závistí nad úspěchy druhých." (Kazatel 4,5)
Závist je zlá nemoc, protože na ni nezabírá penicilín ani chemoterapie. Pokud nahlédneme do biblické knihy Přísloví, Šalomoun v ní o závisti říká, že je jako "hnis v kostech". (Přísloví 14,30; KP)
Moudrý člověk pracuje a pak se raduje, když se mu podaří dosáhnout to, co si naplánoval. Nemá potřebu závidět, protože ví, kolik lopoty je za úspěchem.
Hlupák lenoší a užírá se závistí. Má dost času na to, aby ve své mysli rozvíjel myšlenku o tom, jak je ten svět nespravedlivý, když se lenoch nemá stejně dobře jako ten, kdo pracuje.
Přemýšlel jsem nad tím, co by Šalomoun napsal, kdyby žil v dnešní době v naší zemi. U nás se spousta lidí, kteří v životě nepracovali, má lépe než mnozí z těch, kteří poctivě pracují celý život. To je dáno pokřiveným systémem tzv. sociálního státu.
Vraťme se k Šalomounovi, který ještě k jednání lenocha dodá:
"Jemu je milejší ždibec bez námahy
než plné hrsti s lopotou, která není nic jiného
než marná honba za větrem." (Kazatel 4,6)
V naší zemi žijí tisíce lidí, kteří si natolik zvykli na štědré sociální dávky, že už ani neuvažují o tom, že by se pokusili najít práci a žít trochu lépe. Než by pracovali, to si raději utáhnou opasek a budou žít z toho, co jim dá štědrý stát.
To, co mne na Šalomounových slovech zaráží, je pocit, jako by chtěl říct, že je jedno, zda jsem chudý nebo bohatý, zda člověk pracuje nebo "ruce složí v klín". Ještě, že lenocha nazve hlupákem a tak z tohoto označení můžeme usoudit, že lenošení není to, co by propagoval.
Jednou u našich dveří zazvonil bezdomovec. Je to už víc jak dvacet let. Tento muž prosil o jídlo. Dostal najíst a odešel. Druhý den přišel znovu, a pak začal chodit pravidelně. Řešili jsme, co s ním.
Ředitelka mateřské školy, v níž tehdy manželka pracovala, hledala někoho, kdo by párkrát do roka posekal trávu v areálu školky. Souhlasila s tím, že pokud by si tuto práci vzal na starost náš návštěvník, mohl by dostávat každý pracovní den jídlo zdarma.
Když se k nám bezdomovec opět přišel najíst, manželka mu radostně tu novinu oznámila. Ten den byl u nás naposled. Jak uslyšel o práci, už se víckrát neukázal.
Tehdy jsem pochopil, že jsou lidé, kterým je hřích pomáhat.
