Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu. A najedli a nasytili se všichni. A sebralo se zbylých nalámaných chlebů dvanáct košů. (Lukáš 9,16+17)
Kolem Ježíše se tentokrát tísnil nesmírně velký zástup lidí. Hltají každé jeho slovo a přitom zapomínají na čas. Mesiáš káže na odlehlém místě. Poblíž není žádné větší město. Jen malé vesničky bez tržiště, pekáren a pohostinství.
Ve chvíli, kdy se začalo smrákat, přicházejí učedníci za Ježíšem, na chvíli přeruší jeho kázání a prosí ho, aby už skončil. Ne, že by už nechtěli poslouchat, ale myslí na lidi. Ti už musí mít stejný hlad, jako oni.
Ježíš jim na to říká: „Dejte jim jíst vy!“ Oni mu odpoví: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?“ (Lukáš 9,13) Ježíše to ale nezaskočí. Přikáže, ať se všichni posadí, a připraví na jídlo.
Ježíš pak podle Lukáše „vzhlédl k nebi“. Tím nám říká odkud pochází ona „zmnožující moc“, díky které se z pěti chlebových placek a dvou ryb stala hostina pro obrovský zástup. Opravdu obrovský. Marek ve svém evangeliu napsal: „Těch pak, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.“ (Marek 6,44) Pokud tam ti muži měli i svou rodinu, mohlo se toho pikniku v trávě zúčastnit klidně i dvacet tisíc lidí.
Tato moc působí v mimořádných situacích i dnes. Sám jsem to zažil. Bůh je schopen požehnat mé málo, abych mohl pomáhat těm, kteří to potřebují. Jen se o to své málo nesmím bát, musím být ochotný mu ho svěřit a pak uvidím zázrak.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
