Není radost jako radost. Na tuto moudrost bychom neměli zapomínat ani při čtení Bible. I v ní totiž nacházíme příklady radosti, která neměla dlouhé trvání, protože byla založena na špatném základu.
O jedné takové radosti můžeme číst v závěru Lukášova evangelia. Je to doba, kdy se z židovských vůdců stali úhlavní nepřátele Ježíše Krista: "Blížil se svátek nekvašených chlebů, velikonoce. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu.
Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti. Odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. Oni se zaradovali a dohodli se, že mu dají peníze.
Jidáš s tím souhlasil a hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal, až při tom nebude zástup." (Lukáš 22,1-6)
Tento text je důkazem toho, jak někdy společný nepřítel spojí i jinak neslučitelné skupiny. Ježíšovu smrt si přáli zástupci všech izraelských politických i náboženských stran. Když se mezi nimi objevil Jidáš a slíbil, že jim pomůže Ježíše zastihnout na opuštěném místě, bez přítomnosti zástupů, které ho provázely, začali všichni společně slavit.
Jidáš jim Ježíše nakonec skutečně vydal a oni celou záležitost dotáhli až na kříž. Zdálo se, že problém "Ježíš" vyřešili. Jenže, po třech dnech bylo vše jinak. Ježíš byl znovu na scéně a jejich problém byl ještě větší. Pokud před ukřižováním někdo tvrdil, že je Ježíš jen obyčejný smrtelník, po jeho vzkříšení už s takovým tvrzením neobstál.
Každý z nás touží po radosti a štěstí. Někdy si ke svému štěstí trochu pomůžeme tím, že dáme stranou dobré vychování a nebo dokonce zajdeme i za hranu zákona. A pak už jen většinou čekáme, kdy to na nás praskne. Kdy se najde někdo, kdo nám to spočítá. Snažíme se maskovat, zapírat a někdy raději ukazujeme prstem na někoho, kdo je podle nás ještě horší, než my.
Po celou existenci lidstva byly vždy dvě skupiny lidí. Jedni, kteří toužili po radosti a štěstí za každou cenu, třeba i na úkor jiných. Druhou skupinu lidí tvoří ti, co se rozhodli respektovat zásady a principy Božího království, které nám Bůh představil v Bibli.
Pokud se díváme okolo sebe, může se nám zdát, že lépe se mají lidé v té první skupině. Bible ale nabízí jiný pohled.
Jak nakonec dopadnou lidé, kteří touží po štěstí za každou cenu a chtějí ho hned? Apoštol Jan napsal: Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!" Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát? (Zjevení 6,15-17)
Jaký bude konec lidí ve druhé skupině? Ti budou podle proroka Izaiáše ve stejné chvíli volat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil."(Izaiáš 25,9)
Lidová moudrost říká: "Není všechno zlato, co se třpytí." A ještě jedno moudro se mi vybavilo při čtení příběhu o radosti židovských vůdců: "Kdo si počká, ten se dočká." Někdy je lepší se radovat z "budoucího štěstí", než za každou cenu jít za tím přítomným, které ale nakonec přinese víc problémů než radosti.
Když židovští vůdci oslavovali Ježíšovu mučednickou smrt, Kristovi učedníci prožívali smutek. O pár dnů později to bylo naopak. Křesťané se radovali ze setkání se svým živým Mistrem a duchovní vůdci znovu plánovali, jak se ho zbavit.
Co se můžeme naučit z tohoto příběhu? Pokud toužíme po skutečné radosti a štěstí, pak bychom ho neměli chtít získat na cizí účet. Protože takové štěstí nemá dlouhé trvání. Skutečné štěstí, které bude trvat věčně, můžeme získat jen u Ježíše. Protože jen on nám může dát vstupenku do svého království, kde budou všichni prožívat radost, která nikdy neskončí.
