Učedníci prožili první neúspěch. Zoufalý otec je prosí, aby zbavili jeho syna démonů. Snaží se, ale marně. Démoni na jejich pokusy vůbec nereagují. Pak přijde Ježíš a chlapec je během chvíle svobodný.
V Ježíšově podání to vypadá velice jednoduše. Otci posedlého řekl: "Přiveď sem svého syna!" Ještě než k němu přišel, démon ho povalil a zkroutil v křeči.
Ježíš pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a vrátil jej otci.
Všichni užasli nad velikou Boží mocí. Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: "Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí."
Oni však tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat. (Lukáš 9,37-45)
Ve chvíli, kdy se všichni zabývají zázrakem a obdivují Ježíšovu moc, říká Mistr svým žákům důležité sdělení. Připomíná jim, že se blíží chvíle, kdy se dobrovolně vydá do rukou židovských duchovních, kteří mu už delší dobu usilují o život.
Jenomže učedníci jsou myšlenkami někde úplně jinde. Ještě stále je trápí, proč se to nepovedlo jim. Vždyť nedávno, když byli Ježíšem vyslání na misijní cestu, se jim démoni poddávali a opouštěli všechny posedlé, nad kterými vztahovali při modlitbě své ruce.
Ježíš vzpomíná své budoucí utrpení ve chvíli, kdy ho všichni obdivují. Proč si raději neužívá tu chvíli slávy? Proč hovoří o něčem, čemu učedníci nejsou ochotni naslouchat? Nemohl s tím chvíli počkat? Možná, že druhý den by učedníci pochopili, nebo by dostali odvahu se zeptat.
Ježíš vícekrát hovoří o něčem, čemu v té chvíli učedníci nerozumí. Jako dobrý pedagog ví, že jednou, až přijde ten správný čas, pochopí. Ve chvíli, kdy "bude vydán do rukou lidí," učedníci pochopí, jak to myslel. Navíc si časem uvědomí, že Ježíš o tom všem, co ho potkalo, věděl předem.
Až Ježíše za pár dnů přijdou zatknout, budou učedníci očekávat, že použije svou moc a zachrání se. Jenže on to neudělá. Dovolí lidem, aby ho svázali, odsoudili a nakonec i přibili na kříž. Nebude se bránit, přestože by stačilo jedno slovo a všichni jeho nepřátelé by byli mrtví.
Učedníci by tomu všemu rozuměli, kdyby se Ježíše zeptali. Jenže oni se bojí. Jejich strach je tak velký, že raději dělají, jako by rozuměli. Kdyby se zeptali, mohli si ušetřit spoustu ještě většího strachu po Ježíšově smrti na kříži.
Tenhle příběh mne učí nebát se přiznat, že něčemu nerozumím. Bůh to stejně ví, tak proč s ním hrát tuhle předem prohranou hru? Není lepší požádat Boha, aby mi vysvětlil to, čemu nerozumím? Možná mi odpoví, že bych to stejně nepochopil. Ale i to je lepší, než si hrát na "všeználka".
Ježíš věděl, že jeho učedníci nechápou, co jim říká. Přesto vysloví i toto nepopulární poselství. Ví, že až jednou jeho slova učedníkům dojdou, posílí to jejich důvěru v Boha i jeho slovo.
V Bibli je toho spousta, čemu nerozumím. Přesto si i tyto části čas od času znovu přečtu. Čtu dál a věřím, že mi Bůh pomůže pochopit právě to, co potřebuji. Netrápím se tím, čemu nerozumím, ale ptám se v modlitbě Ježíše. Někdy mi to vysvětlí hned, jindy to nechá na pozdější dobu a v některých případech odpověď na mou otázku přesahuje mé možnosti chápání.
Není chybou, když nerozumím, problémem je, pokud se neptám. Protože, jak říká lidová moudrost: "Kdo se neptá, zemře jako hlupák!"
