David zažívá během své modlitby zvláštní proměnu. Na Boha se obrací se zvláštním problémem, který ho trápí. Setkává se s lidmi, kteří ignorují Boha i jeho zákony a přesto se jim daří dobře.
Dokonce se zdá, jako by ve svém životě zažívali větší "požehnání" než ti, kteří žijí podle Boží vůle. Když to svěří svému Bohu, najednou z něho vše padá. Uvědomuje si, s kým mluví. Vybavuje si všechny projevy Boží lásky a péče.
Už ho netrápí jednání svévolníků a bezbožníků. Téma jeho písně se mění:
"Bože, Tvá láska sahá až do nebe,
tvá věrnost až do nejvyšších oblaků.
Tvá spravedlnost převyšuje hory,
nezměrné jsou hlubiny tvých soudů.
Jen díky tobě trvá všechno živé." (Žalm 36,6-7)
David ve svém životě zakusil dny slávy, ale i velké pády. Ví, že i jeho mohl Bůh odsoudit. Zasloužil by si to. Jenže Hospodin mu dal další šanci. Také mu nabídl pomoc v boji s povahou narušenou hříchem.
Král přestává vnímat hříchy druhých. Uvědomuje si jen Boží odpouštějící milost a lásku. Jeho nitro najednou přetéká vděčností.
"Bože, jak úžasná je tvá slitovná láska!
Pod její křídla člověk pospíchá.
Ty jej sytíš svým požehnáním,
z proudu svého potěšení dáváš pít.
Ty jsi, Bože, pramen života,
tvé světlo nám otevírá oči." (Žalm 36,8-10)
David přirovnává Hospodina k prameni vody. Nám to tak možná ani nepřijde. Vody máme zatím dostatek. V době vzniku tohoto žalmu to ale bylo jinak. Snem každého člověka byl tehdy vlastní domek na pozemku s nevysychajícím pramenem vody.
V knize proroka Jeremiáše se ke zdroji živé vody přirovnává sám Bůh:
"Dvojí zlo spáchal můj lid:
Opustili mne, zdroj živých vod,
a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané,
jež vodu neudrží." (Jer.2,13)
Také Ježíš používá podobný obraz: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Jan 4,13-14)
Teď, když si David znovu uvědomil, že v Boží péči je v bezpečí, začíná myslet i na druhé lidi. Je král, a proto myslí na své poddané. Prosí Boha:
"Obejmi svou láskou všechny, kdo tě znají,
svou pravdou přikryj všechny upřímné.
Ať mne nepronásleduje noha zpupných
a ruka ukrutníka neudělá ze mne štvance.
Ano, tvrdý bývá pád ničemníků,
nezvednou se, nepovstanou více!" (Žalm 36,11-13)
David znovu nechává soud i milosrdenství na svém Bohu. Nechce se mstít sám. Uvědomuje si, že na rozdíl od Hospodina nevidí do lidského srdce a mohl by se dopustit bezpráví. Je rád, že v Hospodinu našel moudrého rádce.
"Bože, obejmi mne svou láskou. Doveď mne až domů, do tvého království.“
