Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. (Lukáš 2,51+52)
Stále častěji se setkávám s lidmi, kteří uvěřili tomu, že je možné být křesťanem a přitom si žít po svém. Říkají, že stačí přijmout Ježíše jako Pána a pak si mohou dělat, co chtějí.
V pozemském životě Pána Ježíše se setkávám s něčím, co mne vždy vede k přemýšlení. V dnešním příběhu je to fakt, že Ježíš, Bůh, který se stal člověkem, poslouchá své rodiče. Přitom jeho zastavení se v chrámu a jeho diskuze s učiteli zákona jasně prokázala, že rozuměl židovským Písmům lépe než jeho učitelé a tím pádem i lépe, než Josef s Marií.
Ježíš nedělá nic náhodně. Vše v jeho pozemském životě má nějaký smysl. Proč tedy v době, kdy už je podle židovského práva „dospělý“, poslouchá rodiče? Proč jim neřekne, že teď už by měli oni poslouchat jeho?
Ježíš se mi představuje jako „poslušný Bůh“. A není to jen v tomto příběhu. Je to v jeho pozemském životě častěji. Jako by mi tím chtěl ukázat, že bych i já měl být poslušný. Měl bych respektovat Boha a jeho zákony. Měl bych hledat jeho vůli a pak se jí řídit.
Jedním z jeho zákonů, které dal jako Stvořitel, je zákon gravitační. Pokud ho respektuji, nebudu skákat z pátého patra, protože vím, že by mi to neprospělo. Stejně tak mi neprospěje ignorování Desatera a dalších zákonů, které mne mají chránit. Ježíš to ví. Proto v dnešním textu vystupuje jako „poslušný Bůh“. Když mohl poslouchat on, proč bych to já měl dělat jinak?
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
