"Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou. Kterou chceš slyšet první?" Už jste to někdy slyšeli? Apoštol Pavel ve svém dopise do Říma také přináší dvě zprávy. Tou dobrou je, že jsme spaseni vírou.
Pokud mám ve svém nitru jistotu, že Ježíš žije a chci, aby byl mým Pánem, mohu mít radost ze spasení. Říkáme tomu jistota spasení. Ten, kdo ji má, se může těšit na věčný život v Božím království.
Co je tou špatnou zprávou? Pavel píše: "Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben.´ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť `každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen´.
Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili?
A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli?
A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?
A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?
Je přece psáno: `Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!´" (Římanům 10,1-21)
Tou nepříjemnou zprávou je zjištění, že mou radost ze spasení se mnou nemohou sdílet všichni lidé v mém okolí. Proč? Protože jí nerozumí. Ježíše buď neznají, nebo o něm slyšeli takové věci, že je to odradilo od dalších úvah na téma spasení.
Často slyším, že lidé dnes nemají zájem o "duchovní věci". Jenže to asi nebude tak docela pravda. Stále více lidí se zajímá o okultismus, jógu, horoskopy a vrací se dokonce i zájem o staré pohanské kulty. Z toho plyne, že lidé touží po něčem spirituálním.
Proč je tedy dnes tak málo křesťanů? Není to tím, že lidem nedokážeme dobře a přitažlivě představit Boží království? Pavel píše, že ti, kdo "zvěstují dobré věci" jsou vítáni.
Připomíná mi to příběh čtyř malomocných, kteří kvůli své nemoci museli žít za branami Samaří. Bylo to v době, kdy město obléhala asyrská armáda. Lidé v Samaří umírali hladem.
Jednoho dne se malomocní vydali do tábora nepřátelské armády. Našli opuštěné stany plné různých cenností, ale hlavně také plné potravin. Nejdříve se dobře najedli a pak začali odnášet cenné věci, aby se zabezpečili do budoucna. Pak jeden z nich řekl: "Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha..." (2.Královská 7,9)
Jak je to s námi křesťany? Nejednáme někdy stejně jako tito malomocní? Nemyslíme někdy jen sobecky na sebe? Nevymlouváme se na nezájem druhých jen kvůli naší lenosti?
Ano, musím přiznat, že mi mnoho lidí řeklo, že nechtějí poslouchat nic o mém náboženství. Na druhé straně ale také mohu říci, že ještě nikdo neodmítl, když jsem mu řekl, že se budu modlit za jeho problém.
To, že lidé nemají chuť poslouchat povídání o mé víře ještě neznamená, že netouží po dobré zprávě. Jde jen o to, co je pro ně právě dnes tou zprávou, která by je potěšila. Já to nevím, protože nevidím do jejich nitra. Bůh to ale ví, tak proč se ho nezeptat? Určitě mi ukáže, kdo dnes vyhlíží posla dobrých zpráv a také mi prozradí, co je tou dobrou zprávou, na kterou tento člověk čeká.
