"Vlastíku, jak se máš?" slýchám občas od lidí, se kterými se potkávám. "Dobře", odpovídám. A tím často naše vzájemná komunikace končí. Není to trochu málo? Pokud je to s lidmi, se kterými se moc neznám, tak mne to ani moc netrápí. Když ale na takovou úroveň klesne má komunikace s těmi, které znám a na kterých mi záleží, tuším, že je někde chyba.
V biblické knize Skutky apoštolů Lukáš píše: Po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: "Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří." (Skutky 15,36) Pavel měl spoustu přátel. Dokonce jim psal dopisy, ve kterých je znovu ubezpečoval o svém přátelství. Psal i o tom, co právě prožívá a také varoval před nebezpečím.
Možná bychom si mohli říci, že stačí, když občas napíšeme nějaký dopis, mail nebo sms. Podle Pavla to nestačí. Proto přichází za Barnabášem s návrhem na osobní setkání s těmi, kdo díky jeho kázání přijali Ježíše..
My dnes sedneme do auta nebo na vlak a jedeme na návštěvu. Pokud je to k našim přátelům dál, tak si objednáme letenku a pak, během pár hodin třeba přeletíme oceán. Pavel takové možnosti neměl. Většinu svých cest musel absolvovat po svých. Za svůj život tak urazil několik tisíc kilometrů. Některé jeho cesty trvaly měsíce a jiné dokonce i roky.
Mám takové přátele, kvůli kterým bych strávil třeba další dva roky na cestě, jen abych je mohl vidět? Díky svému blogu si píšu i s lidmi, kteří žijí za oceánem – v Americe a také v Austrálii. Kdyby mne teď pozvali na návštěvu, přijal bych pozvání? Byl bych ochoten dát za cestu značnou část svých úspor?
Apoštol Pavel neměl problém projít svět od Izraele až po Španělsko. Přes moře to vzal lodí, po souši většinou pěšky. Často se vracel do míst, kde mu hrozilo nebezpečí. Později napsal: "Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, 25třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři..." (2.Korintským 11,24-25)
Proč to dělá? Vzhledem k jeho víře, že jsme spaseni vírou v Boží milost, to určitě nedělal s cílem získat nějaké zásluhy u Boha. Napadá mne jediná odpověď. Pavel měl rád své přátele a velice mu na nich záleželo. Záleželo mu na nich tak moc, že neměl problém jít pěšky třeba z jednoho konce dnešního Turecka na druhý.
Chtěl bych mít Pavla za svého přítele. Jsem rád, že nemusím žít bez přátel. Ale ještě více mne těší, že jsem se mohl spřátelit s Ježíšem. Ježíš se kvůli mně vydal na ještě delší cestu, než jakou vykonal Pavel. Opustil nebesa a přišel na naši zemi. Stal se člověkem, aby se mohl stát mým přítelem. Když se modlím, často se mne ptá: "Vlastíku, jak se máš? Mohu dnešní den prožít s tebou?"
Pane, děkuji Ti, že každý den přicházíš za mnou, aby ses podíval, jak se mi daří. Nauč mne podobně milovat své nejbližší i své přátele. A pokud někde v mé blízkosti žije někdo, kdo potřebuje můj zájem, doveď mne k němu a dej, ať mu v praxi mohu ukázat Tvou lásku.
