Nevím, jaké pocity prožíval mladý pastýř David, když ho prorok Samuel pomazal za krále nad Izraelem. Kdyby byl na jeho místě někdo z nás, možná už by se viděl jako slavný vojevůdce v čele vojska.
U Davida mám spíš pocit, že cítil svou vlastní nedostatečnost a nehodnost...
Osmnáctý žalm napsal David mnoho let po svém pomazání. Jeho úvod nám dokonce prozrazuje okamžik, kdy tato píseň vznikla:
"V den, kdy ho Bůh osvobodil z ruky Saula
a všech nepřátel, zazpíval David Bohu tuto píseň." (Žalm 18,1)
David byl pokorný. Přesto jsem přesvědčen, že mu ve chvíli pomazání bylo velice dobře. Doma byl podle všeho nejmladší a proto i "ten poslední". Teď se to mělo změnit... Realita ale byla jiná. Po krátkém období slávy a manželství s královskou dcerou přišla léta pronásledování. Dvanáct let uplynulo od okamžiku pomazání do nástupu na trůn. Dvanáct let skrývání a obav o vlastní život. Pak přišel den, kdy Saul padl v boji. David je najednou svobodný. Už se nemusí skrývat.
Jaké pocity prožívá ve chvíli, na kterou se těšil několik let?
"Z hlouby srdce ti vyznávám lásku,
můj Bože, moje sílo největší!
Tys moje sklaní pevnost, Hospodine,
můj Zachránce a silný Bůh,
jsi mohutná skála, o kterou se opřu.
Jen u tebe najdu útočiště, ty jsi má skrýš,
tiché místo, kde jsem v bezpečí
Uprostřed bojů jsem tě chválil písní
a tys mě zbavil všech mých nepřátel." (Žalm 18,2-4)
Těch dvanáct let ústrků a věčného utíkání, to nebyl ztracený a promrhaný čas. David se něco naučil. Pochopil, kdo stojí za jeho úspěchy, kdo ho chrání a kdo mu dává moudrost. Poznal, u koho najde porozumění a odpuštění, když ho tíží svědomí a nemá klid, protože si uvědomuje svou vlastní hříšnost...
Spousta lidí, kteří prožili léta nesvobody, neví, co si počít, když se konečně stanou svobodnými. Znal jsem recidivisty, kteří se těšili, až je po několika letech propustí z vězení. Když se dočkali, tak zjistili, že na svobodě už neumí žít a brzy se vrátili zpět za zdi věznice.
Davida svoboda nezaskočila. Celou dobu, kdy se musel skrývat před Saulem, bral jako přípravu na převzetí trůnu. Bůh prostřednictvím všech problémů "brousil" povahu i temperament budoucího krále jako diamant. Boží trpělivost s Davidem a Davidova trpělivost s Bohem přinesly své ovoce. David byl připravený pro náročný úkol krále Izraele.
O několik století později měl Ježíš zajímavý rozhovor: Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."
Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?"
Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (Jan 8,31-36)
Také jsem otrokem hříchu a Ježíš mi nabízí svobodu. Možná ale, podobně jako David, budu muset projít údobím nesvobody, které mne připraví na život ve věčné svobodě. Dovolím Bohu, aby vybrousil můj charakter do nebeské krásy?
