Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se divili zprávám o tom, že v Americe má skoro každý člověk svého osobního psychologa nebo psychiatra. U nás to nebylo zvykem a většina z nás jsme se bez nějakého psychoterapeuta obešli celý život.
Dnes je situace jiná. Kamarád, který pracuje jako psychiatr v jedné léčebně, říká, že tolik pacientů, jako mají v poslední době, nikdy neměli. Podle některých lidí za tento stav může absence odpuštění. S tím, jak naše západní společnost opouští křesťanskou morálku a biblické životní principy, ubývá mezi lidmi i ochota ke smíření.
Někdy už malé děti trápí jejich vlastní minulost. Pokud si doma rodiče jen nadávají a dítě nemá vzor, který by ho učil odpouštět a také odpuštění přijímat, vyrůstá další člověk, kterého jednou semele jeho nevyřešená minulost.
Často dostávám otázku, k čemu je dnes ještě křesťanství dobré. Ve své odpovědi mezi jiným uvádím také otázku odpuštění a umění smazat minulost. Obojí vede k pokoji. Apoštol Pavel píše: "Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží.
A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.
A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán." (Římanům 5,1-5)
Před časem jsem kamarádce poslal Nový zákon. O pár dnů později mi napsala: "Když jsem se dočetla, že mi Ježíš může odpustit mé hříchy a smazat mou minulost, představila jsem si, že sedí vedle mne a pak jsem mu všechno řekla. Nakonec jsem ho poprosila, aby mi odpustil a pomohl mi napravit to, co ještě napravit jde. Vlastíku, najednou jsem měla ve svém nitru takový pokoj a mír, jaký jsem nikdy v životě nezažila..." Ospravedlnění, nabízené Ježíšem, přináší pokoj a také naději. Bez obojího je život skoro nesnesitelný.
Pavel ale také píše o tom, že ospravedlnění nám pomáhá lépe snášet utrpení. Znám mnoho lidí, kteří jen naříkají. Nadávají na to, že mají málo peněz, na počasí, na ..., prostě na všechno.
Znám také mnoho těch, kteří by mohli naříkat, protože jsou na tom ještě hůř, než ti, co naříkají. Jenže nenaříkají. Spíše děkují. Děkují Bohu za to, že žijí, mají kde bydlet a co jíst. Děkují za to, že mohou chodit, dokážou se o sebe postarat, mohou číst... Děkují za to, že když už nemohou chodit, mají někoho, kdo se o ně postará a zajistí jim vše, co potřebují k životu.
Ospravedlnění dává naději i v problémech. Ten, kdo spoléhá na Ježíše a jeho milost, může s nadějí a pokojem i umírat. Ježíš totiž porazil i smrt. Proto mohl Jób prohlásit:
"On mne může i zabít:
nemám jinou naději,
než že před ním obhájím své chování." (Jób 13,15; Jeruzalémská Bible) Jób ve svém životě zažil vše – bohatství i chudobu, zdraví i nesnesitelnou bolest způsobenou nemocí, život ve velké rodině i samotu... Přesto se rozhodl, že bude i nadále spoléhat na to, čemu dnes říkáme ospravedlnění z víry.
