V hodině psychologie na střední škole probíhala diskuze o odpuštění a o omluvě. Učitelka, která poslouchala názory studentů, nakonec rozpravu ukončila radou: “Pokud nemusíte, tak se raději neomlouvejte. Omluva je ponížující.“
Souhlasíte? Považujete omluvu za vlastní ponížení? Je odpuštění přežitek?
Jako kluk jsem jezdíval ke své babičce. Od její sousedky jsem slyšel vyprávět o dvou rodinách, které si nemohly přijít na jméno. Bydlely kousek dál. Na otázku, proč spolu nemluví, ani v jedné rodině nedokázal nikdo odpovědět. Ale prý už děda říkával, že co pamatuje, tak se spolu nebaví...
Byly doby, kdy jsem i já věřil, že přiznání chyby nebo viny člověka ponižuje. Byl jsem také přesvědčen o tom, že odpustit mohu jen tomu, kdo uzná svůj podíl viny a poprosí o odpuštění.
Jednou v noci jsem nemohl spát a hlavou my šly různé myšlenky. Až jsem skončil u jedné křivdy z mládí. Věc stará snad dvacet let a já se i po létech cítil ukřivděný. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že druhá strana už o mém problému dávno neví, je v pohodě a já se stále trápím. Co s tím?
Nakonec jsem dospěl k závěru, že je čas udělat za touto křivdou tlustou čáru. Přestat se trápit něčím, co už nijak nezměním. Jenže, to se dobře řekne, ale hůř provádí. Jak na to?
Druhý den ráno jsem otevřel zvláštní místo v Bibli a četl v něm přesně to, co jsem potřeboval slyšet:
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?"
Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."
"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.
Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil:
`Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´
Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel:
`Zaplať mi, co jsi dlužen!´
Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho:
`Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´
On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.
Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu:
`Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´
A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. - Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru." (Bible, Matouš 18)
Muž v tomto příběhu dlužil tolik, že to nikdy nemohl splatit. Podle některých výkladů byla hřivna celoživotní mzda dělníka. A tenhle člověk jich dlužil podle textu deset tisíc. Když sliboval, že vše vrátí, všichni věděli, že je to zoufalá lež. Přesto mu jeho pán odpustil.
To ráno jsem si znovu uvědomil, že mé odpuštění nemůže být závislé na reakci druhé strany. Musí začít u mně, nebo spíše ve mně. A právě dočtený příběh mi pomohl vidět “tu křivdu z dětství“ jako těch sto denárů. To byla mzda za sto dnů. Také to bylo dost peněz, ale v porovnání s prvním dluhem to byla zanedbatelná položka.
Když odpustím, bez ohledu na postoj druhé strany, získám znovu ztracený klid a vyrovnanost. Přestanu se zbytečně trápit něčím, co často nemohu ovlivnit. Odpuštění tedy v první řadě pomáhá mně samému.
Pokud odpustím člověku, který si uvědomil svou chybu a stojí o mé odpuštění, pomáhám tím i jemu. Vlastně mu dávám novou šanci. Z tohoto pohledu je odpuštění dar. Je to dar i tehdy, když se nám druhá strana omluví.
Často dostávám otázku, proč jsem křesťan. Jednou z mých odpovědí je fakt, že odpuštění i omluva je součástí křesťanské víry. Víra mi pomáhá pochopit můj dluh u Boha. Dlužím mu 10 000 hřiven. Díky víře vidím i velikost Boží milosti a odpuštění. A toto poznání mi pak dává sílu odpustit těm, kdo mi dluží těch 100 denárů.
To, že je dnes omluva považována za něco ponižujícího a někdy dokonce za trest, nese své důsledky. To, že se na odpuštění čím dál víc lidí dívá jako na přežitek, je jednou z příčin vysoké rozvodovosti v naší "západní kultuře".
Přeji vám, abyste uměli odpouštět i o odpuštění poprosit. Pro život, zvláště v manželství, je to neocenitelný dar. Odpuštění není přežitek.
Přeji vám, abyste uměli odpuštění přijímat a také, abyste uměli odpustit také sámi sobě. (Ale o tom snad někdy příště.)
PS: Pokud máte chuť v této tematice ještě chvíli pokračovat, můžete si na mém soukromém blogu otevřít článek “Modlitba krále Davida“. Je to záznam zamyšlení (kázání), vycházející ze 32.žalmu.
