V patnácti jsem se zamiloval do holky z dobré rodiny. Zatímco její táta byl známý malíř, ten můj, jako bývalý kazatel, dělal dělníka v továrně.
Byl jsem plachý a nesmělý kluk a tak jsem se dlouho odhodlával, než jsem našel odvahu se jí při jedné příležitosti zeptat, jestli by se mnou nechtěla chodit. Podívala se na mne a pak prohlásila: "To bych to s tebou trhla!" Asi je vám jasné, co to s mou citlivou duší i s mým sebevědomím udělalo.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněl, když jsem jednou po ránu v Bibli četl známý Ježíšův výrok: "Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, unikl záhubě a získal věčný život. Bůh svého syna neposlal proto, aby svět odsoudil, ale zachránil. Kdo v něho věří, unikne odsouzení." (Jan 3,16-18)
Podle Ježíše je každý člověk na naší planetě milován samotným Bohem. Jenže my jeho lásku nechceme vidět. Naopak, svádíme na Boha vše, co se nám nelíbí. Dokonce i vlastní neúspěchy.
Při čtení Ježíšových slov jsem si vzpomněl na to dávné odmítnutí a najednou se mi vybavily i pocity, které jsem tehdy prožíval. Při tom jsem si uvědomil, že něco podobného často prožívá i Bůh. Říkal jsem si, co asi cítí, když lidem vypráví o své lásce a dostává odpověď: "Bože, to bych to s tebou trhl".
Já to tehdy v patnácti vzdal. O to víc obdivuji Boha, že to s námi zatím nevzdal, ale zkouší to znovu a znovu. Jeho láska se totiž nenechá odradit.
(Napsáno pro Křesťanský magazín ČT2. Fejeton je zařazen na konci tohoto dílu.)
