Už se vám někdy stalo, že jste nechápali, z čeho jsou ti druzí tak nadšení? A oni možná zase nechápali vás, že nesdílíte jejich radost. Něco podobného jednou prožila Míkal, manželka krále Davida.
David tehdy dovedl do úspěšného konce transport "schrány Hospodinovy smlouvy", kterou víc jak dvacet let nikdo nepostrádal. První pokus, který proběhl před třemi měsíci, dopadl katastrofálně. Izraelité nedodrželi Boží instrukce pro přepravu tohoto posvátného předmětu a Uza za to zaplatil životem.
Teď už je David s celým průvodem skoro na místě, kde bude schrána uložena až do otevření Šalamounova chrámu: "David, izraelští starší a velitelé nad tisíci radostně vystupovali se schránou Hospodinovy smlouvy z Obéd-edómova domu. Protože Bůh prokázal svou pomoc lévijcům, kteří nesli schránu Hospodinovy smlouvy, obětovali sedm býčků a sedm beranů.
David byl oděn pláštěnkou z bělostného plátna, stejně tak všichni lévijci, kteří nesli schránu, zpěváci a Kenanjáš, předák zpěváků při přenášení. David měl na sobě též lněný efód. Celý Izrael vystupoval se schránou Hospodinovy smlouvy za ryčného troubení polnic a za zvuku pozounů, cimbálů, harf a citar.
Když schrána Hospodinovy smlouvy vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak poskakuje a křepčí, a v srdci jím pohrdla." (1. Paralipomenon 15,25-29)
Vždy, když čtu tento příběh, tak si kladu otázku, proč nebyla Míkal se svým manželem? Nechtělo se jí nebo měla něco, co pro ni bylo důležitější? To už dnes nezjistíme.
David musel být hodně veselý, když si královský kronikář dovolí napsat, že jeho král "poskakoval a křepčil". Myslím, že my si takhle svého panovníka neumíme představit. David prožíval opravdovou radost. Byla tak velká, že se přestal chovat jako státník a dovolil radosti, aby ho pohltila.
Míkal se dívá, jak se král rozparádil. "Ani není poznat, že je to král", říká si a v jejím vztahu k Davidovi se něco zlomí. Přitom z Bible víme, že Davida milovala. Dokonce mu zachránila život.
Později na tuto příhodu ve své knize vzpomíná i prorok Samuel: David se vrátil, aby požehnal svému domu. Tu Míkal, dcera Saulova, vyšla Davidovi vstříc se slovy: "Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen."
David Míkal odvětil: "Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila."
A Míkal, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti. (2. Samuelova 6,20-23)
Můžeme si z tohoto příběhu vzít nějaké poučení? Možná ano. David nebyl bez chyb. Ale měl jednu vzácnou vlastnost. Dokázal plakat nad svými hříchy, aby se pak o to víc radoval z toho, když mu je Bůh odpustil. Tak prožíval i transport "schrány Hospodinovy smlouvy" do Jeruzaléma.
Míkal mohla tuto radost prožívat se svým mužem. Jenže ona raději zůstala doma a vše pozorovala z uctivé vzdálenosti. Místo radosti tak její srdce naplnilo pohrdání.
Něco podobného můžeme prožít i my. Bůh nás zve do svého království. Můžeme se s ním už dnes radovat ze svého spasení. Pokud si jako Míkal udržíme "zdravý odstup", pak i nás místo radosti naplní pohrdání těmi, kdo se zprávou o záchraně v Ježíši Kristu nechají strhnout stejně, jako tehdy David.
I dnes se můžeme rozhodnout buď pro radost nebo pohrdání. Já osobně raději volím radost. Chci se nechat pohltit radostí z toho, že mi Ježíš odpustil mé hříchy a teď mne ještě navíc zve do své náruče. Může být větší radost?
