Pokud se člověk dívá na svět očima svých dvaceti, padesáti nebo sta lety, kterých se dožil, uvidí něco jiného, než když se na vše pokusí podívat s větším nadhledem. Třeba z pozice věčnosti.
Problém je, že člověk si jen stěží dokáže představit věčnost. Vše, co máme a děláme, je totiž pomíjivé. I ta nejdokonalejší stavba jednou podlehne působení vlivu okolí. Lidské jméno, které je dnes symbolem bohatství a blahobytu, může být zítra synonymem zmaru a bídy. Dokonce celé národy mohou zaniknout...
A tak se člověk při svém hledání věčnosti obrací k tomu, co ho přesahuje. Šalamoun něco takového nalézá v přírodě:
"Slunce vychází a zapadá,
a opět spěchá k místu, odkud zase vyjde.
Vítr vane k jihu, obrátí se k severu,
v kruzích se točí, až se opět vrátí.
Všechny řeky se valí do moře,
a přece se moře nenaplní;
vrátí se ke svému pramenu
a znovu opakují svůj koloběh." (Kazatel 1,5-7)
Konečně něco co má větší trvanlivost, než člověk a jeho dílo. Slunce přece stále dokola vychází a zapadá. Také počasí se opakuje z roku na rok a díky tomu platí různé pranostiky. V říjnu se pomalu chystáme na zimu a v březnu začínáme vyhlížet jaro a s ním i teplejší počasí...
Bez tohoto neustálého koloběhu slunečního svitu, větru a také vláhy, by rolníci nevěděli, kdy zasít,a kdy pak očekávat úrodu.
Pro některé lidi se stává příroda symbolem věčnosti a pro některé se stává dokonce Bohem. Celé národy uctívaly slunce jako své božstvo. Májové a Aztékové dokonce slunci obětovali své děti.
Jenže příroda – slunce, měsíc a hvězdy nejsou bohy. Podobně jako my patří ke stvoření. Proto nám nemohou přinést věčnost. Líbí se mislova, která pronáší Jób, když ve své modlitbě hledá příčinu svého trápení: "...jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry." (Jób 31,26-28)
Když pozorujeme slunce a obdivujeme jeho východ nebo západ, měli bychom si položit otázku, kde se vzalo. Při pohledu na dokonalost přírodních zákonů se zase můžeme ptát, kdo tyto zákony vtiskl do přírody. Neměli bychom při tom ale zapomínat, že ani slunce, měsíc a hvězdy nejsou věčné. I Slunce jednou "zhasne", proto nemůže být zárukou věčnosti.
Před léty jsem byl na poznávacím zájezdě v Řecku. Zaujalo mne tam koryto jedné řeky. Bylo úplně suché. Podle průvodce tam ještě před několika desetiletími tekla mohutná řeka. Jenže počasí se změnilo a dnes je v této řece voda jen krátký čas v době tání sněhu na horách.
Slunce nám může připadat jako samozřejmost, která tu vždy byla a vždy bude. Při obdivování krásy jeho východu a západu bychom raději měli obdivovat toho, kdo ho stvořil.
