Máte své oblíbené slovo? Slovo, které říkáte často? Jako kluci jsme při bohoslužbě počítali, kolikrát kazatel řekne vybrané slovo. Těšili jsme se vždy na jednoho staršího, který své věty rád začínal slovem "pakliže". Tohle kouzelné slůvko říkal tak často, že už jsme raději počítali za pomocí tužky a papíru, na který jsme dělali čárky...
Nevím, jaké oblíbené slovo mám já. Ale dočetl jsem se, že apoštol Pavel ve svých listech rád používal slovo milost. Pokud si dáte tu práci a budete počítat, dojdete i v českém ekumenickém překladu k číslu 100.
Proto nás nepřekvapí, když milostí začíná Pavel i svůj dopis do Říma, kterému se budeme společně několik dnů věnovat: "Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu.
Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy; k nim patříte i vy, neboť jste byli povoláni Ježíšem Kristem. Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista." (Římanům 1,1-7)
Proč Pavel tak často hovoří o milosti? Jako farizeus byl od mládí vychováván k tomu, že důležitý je výkon – skutky. Věřil, že čím více toho vykoná pro Boha, tím jistější bude mít místo v Božím království. Proto také pronásledoval křesťany, které považoval za Boží nepřátele.
Pak se u Damašku setkal s Ježíšem a poznal svůj omyl. Nejsou to skutky, co ho může přivést do nebe. Pomůže mu jen Boží nezasloužená milost. Proto nyní píše: "Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? 25Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!
A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu." (Římanům 7,24+25)
Pavel nezametá své hříchy pod koberec. Uvědomuje si je a proto je ve svých modlitbách předkládá Bohu. Odvolává se na zásluhy svého Spasitele. Na konci modlitby znovu prožívá jistotu spasení.
Jeho jistota nevychází z vlastní dobroty a svatosti. Na co spoléhá? "Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha." (Římanům 8,1-4)
Pane, stejně jako apoštol Pavel i já vím o svých hříších. Nezasloužím si věčný život, ale toužím po něm. Přál bych si žít s Tebou ve Tvém království. Proto se milost stává i mým oblíbeným slovem. Děkuji Ti za to, co jsi pro mne udělal.
