Tuto větu jsem slyšel poprvé už jako kluk. Naše sousedky probíraly pohřeb souseda a nevšimly si, že mám pod schody právě službu a čistím boty sobě i sourozencům. Když mrtvého řádně probraly, ukončila jedna z nich rozhovor právě onou větou...
Pokud v těchto dnech projíždíte okolo hřbitovů, tak jste určitě zaregisrovali plná parkoviště a spousty lidí, kteří přijeli chvíli postát u hrobu někoho blízkého. Jedete-li okolo hřbitova v noci, je posetý stovkami malých světýlek. Když k tomu ještě svítí měsíc na jasné obloze, je to kouzelná podívaná.
Skoro na celém světě se v těchto dnech vzpomíná na mrtvé. Někde tomu říkají Halloween, jinde jsou to Dušičky, pro někoho Samhain a za komunistů to byla Památka zesnulých. Vzpomínáme bez ohledu na to, zda jsme ateisté a nevěříme na posmrtný život, nebo věříme na to, že vlastně žádná smrt není, protože po smrti život v nějaké formě pokračuje dál.
Já osobně věřím, že člověk po smrti už nic nevnímá. Podobně se na to, co je po smrti, díval i král Šalamoun: "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.
Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.
Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš." (Kazatel 9,5-10)
Věřím také, že každého, kdo o to stojí a dal tento svůj zájem během svého života jasně najevo, jednou Bůh povolá k novému životu, jak o tom píše apoštol Pavel: "Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte." (1.Tesalonickým 4:13-18) Tato slova si rád připomínám, když na mne občas dolehne stesk po těch, které jsem měl rád, ale kteří už zemřeli.
Ať už věříme nebo nevěříme, určitě neuškodí, když se občas zastavíme a vzpomeneme si na ty, kdo už tu s námi nejsou. Když mi bylo pět let, táta mne vzal na hřbitov, kde jsme zapálili svíčku na hrobu mé prababičky. A pak večer, mne tam zavedl ještě jednou. Nebyly zrovna Dušičky a tak jsme hrob našli velice snadno. Byl jediný, na kterém hořela svíčka. Táta mi tehdy vyprávěl vzpomínky na svou babičku.
Od té doby jsem se rád vyptával na své předky a příbuzné. Nejen na to pěkné, co se většinou vzpomíná, ale i na to, na co se rádo zapomíná. Třeba na pradědu, který se upil k smrti nebo na... Ale to už bych psal o něčem, co mně pomáhalo pochopit mou povahu, ale Vás by ta informace nijak neobohatila.
Je dobré se vracet ke svým kořenům. Znát ve své rodině předky, na které můžeme být právem hrdí.
Stejně dobré je ale znát i to zlé z minulosti svého rodu. Protože pak možná budeme lépe rozumět i tomu, co se nám nelíbí na našich příbuzných i na nás samotných.
Ona totiž ta genetika je někdy pěkný prevít.
