Arabské přísloví říká:"Co máš udělat dnes, nechej na zítřek. Co máš sníst zítra, sněz dnes. Možná tu zítra nebudeš."Myslím, že toto přísloví dobře vystihuje myšlení dnešního člověka. Proč dělat něco co nemusím, a nesníst něco co můžu, když stejně nevím co bude zítra? Co když dnes umřu?
Podívejme se, co na toto téma napsal Šalomoun:
"Všechno, co můžeš vykonat, bez odkladu udělej,
protože v hrobě, do kterého se ubíráš,
už není žádná činnost ani myšlení
ani poznání a moudrost." (Kazatel 9,10)
Šalomoun tu svým způsobem opakuje myšlenky, které už jednou vyslovil. Teď jim ale dává trochu jiný význam. Své čtenáře pomalu směřuje k tomu, co je smyslem života. Tím je podle něho dobrý vztah s Bohem, díky kterému můžeme porazit smrt. Ten, kdo využije každý den k budování dobrého vztahu se Stvořitelem, se smrti nemusí bát.
Smrt je něco, s čím musíme počítat. I když se jí díky víře v Boha nemusím bát, neměl bych na ni zapomínat. Pokud totiž nevyužiji šanci, kterou mi tento život nabízí, pak pro mne smrtí vše skončí. V hrobu, kam jednou uloží mé tělo, už neudělám a nevymyslím nic, protože mrtvý člověk už nic necítí.
Apoštol Pavel ve svém 2. dopisu do Korintu navazuje na Šalomouna. Své spoluvěřící nabádá:
"Jako jeho spolupracovníci vás však také vyzýváme,
abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává...
Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď!" (2.Korintským 6,1+2)
Kamarád Karel má dodnes problém s něčím, co se odehrálo už před půl stoletím. Nepohodl se s babičkou a odešel od ní se slovy: "V životě už tě nechci vidět!" Vykřičníkem za tím vším bylo pořádné bouchnutí dveřmi.
Už za dveřmi mu bylo jasné, že to přehnal. Něco mu říkalo, aby se vrátil a omluvil, protože babička ho má opravdu ráda. Ješitnost mu ale bránila, aby se vrátil zpět, zazvonil na zvonek a poprosil babičku, aby na to, co se právě stalo, zapomněla.
S babičkou se pak neviděli dva roky. Mezi tím ji odvezli do nemocnice, kde podstoupila složitou operaci. Lékaři ji nedávali velké šance. Sama pochopila, že její život pomalu končí. Právě v té době mu po tátovi poslala vzkaz, aby za ní přišel. Jenže jemu se zrovna nechtělo a tak řekl, že půjde až zítra.
Babička v noci zemřela a on si padesát let vyčítá to tehdejší "zítra".
Šalomoun radí, abychom svou "věčnost" nenechávali na zítřek, protože nevíme, zda nějaké zítra ještě budeme mít. Možná zmeškáme poslední šanci, kterou může být ten dnešní den.
Jedním z klíčových slov knihy Kazatel je moudrost. Ten, kdo ji má, nenechává důležité věci na poslední chvíli. Moudrý člověk nikdy neřekne "později!" o tom, co považuje za svou životní prioritu. Je mu jasné, že to důležitě se dělá tady a teď.
