Vzpomenete si ještě, jak jste si v dětství hráli na pískovišti? Stavěli jste hrady nebo dělali bábovičky? Pokud ano, pak jste možná zažili i tragédii, když vám vaše dílo někdo poničil. Jak vám bylo? Co byste mu udělali, kdybyste měli větší sílu než on?
Petr od sousedů nikdy nic nestavěl, ale vždy přiběhl, podupal vše, co jsme vytvořili a utekl. Protože byl starší a silnější, tak si myslel, že se mu nemůže nic stát, jenže to se přepočítal.
Jednou si toho všiml můj starší bratr. Viděl, jak nám Petr dupe po tom, co jsme postavili. Když chtěl zase zmizet, Jirka mu nadběhl, chytil a pak ho přivedl až k nám. "Podívej", říkal mu, "toto je můj bráška a jeho kamarádi. Jestli jim ještě jednou něco zboříš, dopadneš ještě hůř, než dnes!" Na rozloučenou mu přidal jednu do nosu, až se mu z něho spustila krev.
Po chvíli se vrátil i s tatínkem. Ten se ptal po klukovi, co zmlátil jeho syna. Petr ukazoval na Jirku, který hrál na vedlejším hřišti fotbal. Chtěl jsem Jirku bránit a volal jsem, že je to jinak, že nám Petr pořád bourá naše výtvory, ale Jirkův táta mne odstrčil stranou a vydal se k hřišti. V té chvíli všichni spustili křik: "Petr je kazisvět! Petr je kazisvět!" Křičeli tak hlasitě, že se začala otevírat okna v celém domě a tatík s Petrem raději vyklidil pole.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněl při čtení pokračování Pavlova dopisu do Říma: "A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.
Nenič kvůli pokrmu Boží dílo!" (Římanům 14,19-20)
Uvažoval jsem nad tím, jak se asi cítí Bůh, když někdy svým nevhodným chováním překážím jeho snaze zachránit dalšího človíčka pro jeho království. Také se na mne zlobí? Má chuť mi dát jednu do nosu? V takových chvílích musí prožívat smíšené pocity, protože má rád mne i toho, koho od něj právě svým chováním odháním.
Pavel zde v krátkém sledu hovoří už podruhé o pokoji. Jenže ono se o tom dobře mluví, ale hůř se to prožívá v každodenní praxi. Často mne někdo rozčílí a pak není snadné zůstat nad věcí. Co s tím?
Když se Ježíš chystal domů, ke svému nebeskému Otci, během "loučení" také slíbil: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!" (Jan 14,27)
Líbí se mi původ termínu "pokoj". Podle odborníků samo slovo dobře vystihuje svůj obsah. Pokoj je stav dítěte ve chvíli, kdy ho maminka nakojí. Pokoj nastává po kojení, po naplnění základní potřeby – když jsme v bezpeční v náruči své matky.
Ježíš nám nabízí toto bezpečí i naplnění všeho, co potřebujeme. Tento pokoj bychom si ale neměli nechávat pro sebe. Kristus učí i nás: "Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám." (Lukáš 10,5-6)
Bible nás vede k poznání, že Bůh vede každého z nás takovou cestou a takovým tempem, které je pro nás nejlepší. Někdo jde rychleji, jiný se častěji zadýchá a musí odpočívat. Jeden jí maso obětované modlám, jiný by kvůli tomu ztratil víru.
Líbí se mi slova apoštola Pavla, která napsal do Korintu: "Všecko je dovoleno´ - ano, ale ne všecko prospívá. `Všecko je dovoleno´ - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu." (1. Korintským 10,23)
Jsou věci, které bych klidně mohl dělat, protože podle mého poznání nejsou hříšné. Pokud se ale setkám s někým, pro koho by mé jednání mělo být překážkou na jeho cestě do Božího království, raději své jednání změním.
Bože, ukaž mi, kde jednám špatně. Nechci ničit tvé dílo.
