Nenávidím život

        Seděl na lavičce, v ruce levné krabicové víno, v puse doutnající cigaretu a na hlavě barevné číro. Normálně bych okolo něho prošel a pokračoval v cestě, ten den mi ale něco říkalo, aby si k němu sedl.

        Moc se mi nechtělo. Zpomalil jsem a pomalu procházel okolo něj. Pak jsem přece jen našel odvahu a sedl si na druhý konec lavičky. Přemýšlel jsem, jak začít a co říct, ale on začal sám. Vyprávěl o tom, jaký měl doposud život, co všechno už vyzkoušel při svém hledání štěstí a čas od času řekl, jak ten svět nenávidí a jak ho nebaví život...

        Poprvé v životě jsem seděl vedle člověka, který se rozhodl, že ten den spáchá sebevraždu. Bylo krásné podzimní dopoledne, sluníčko svítilo a bylo příjemně teplo. Ještě před chvílí jsem se z toho všeho radoval a teď, jako by se zamračilo.

        Mlčel jsem, nevěděl jsem, jak reagovat. Nic podobného jsem ještě nezažil. Na teologickém semináři ani na Vysokém učení technickém v Brně jsme nic takového neprobírali. Kluk s čírem vyprávěl stále dál. A já pořád mlčel.

        Asi po hodině mne šokoval. Řekl: "Nevím, kdo jsi, ale děkuji ti. Už mám zase chuť žít. Jsi asi první člověk v mém životě, který byl ochotný mne poslouchat bez toho, že by mi hned dělal kázání." Pak se mne zeptal na to, kdo jsem a co dělám. Ještě jednou poděkoval a pak jsme se rozešli. Od té doby mne vždy zdaleka zdravil a s ním i jeho "očírovaní" kamarádi.

        Ta vzpomínka je stará už téměř čtvrt století. Tehdy jsem poprvé v životě poznal, jak se asi cítil Šalomoun v době, kdy napsal:
"A tak, když jsem viděl,
   že všechno, co se děje na světě
   je jen marné a pomíjivé,
   začal jsem život nenávidět." (Kazatel 2,17)

        Šalomounovi se zhroutil svět. Jeho moudrost a hledání smyslu života ho připravily o iluze i o schopnost vidět ještě nějakou budoucnost. Dochází k závěru, že vlastně nemá smysl.

        Podobné pocity prožíval Jób, muž, kterým se chlubí samotný Hospodin. Říká o něm: "Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého." (Jób 3,8)

        Ďábel si začne Jóba více všímat a když ho připraví o všechny životní hodnoty, zdecimovaný Jób volá:
"Proč jsem nezemřel hned v lůně,
   nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?
Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?
Ležel bych teď v klidu, spal bych,
   došel odpočinku spolu s králi a zemskými rádci,
   jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
   nebo s velmoži, co měli plno zlata
      a domy si naplnili stříbrem,
   nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu,
   jako nedonošený plod, který nespatřil světlo." (Jób 3,11-16)

        Jsem rád, že tím tato nejstarší kniha Bible nekončí. Jób nakonec přijme vše, co mu život přinesl a znovu se odevzdává do Boží vůle. Bůh z jeho života vyhání ďábla a Jób se může znovu radovat ze života.

        Jsem rád, že i Šalomoun ve své knize pokračuje dál. Překonal pokušení sáhnout si na život a díky tomu dnes můžeme přemýšlet nad jeho slovy.