Čas od času nám média zprostředkují dojemný a někdy i dramatický příběh záchrany života. Sám jsem se nedávno stal svědkem příhody, u které ale televizní kamery ani ostatní média neasistovaly.
Bylo jarní nedělní ráno a na svazích pod Lysou horou ještě ležel sníh. Stoupal jsem strmým svahem, od úst mi v chladném vzduchu stoupala pára. Nikde nikdo. Pak jsem ale kousek před sebou zaregistroval pohyb a uslyšel zvuk, jako když někdo pokládá kameny. Byl jsem zvědavý, co se to děje.
Po pár metrech stoupání jsem uviděl staršího chlapíka (v mých letech), jak vedle kmínku mladého smrku staví hromadu z kamení. Všiml si mého překvapeného výrazu a tak mi vysvětlil, že smrček někdo vyvrátil a on se ho snaží zachránit. “Mohu nějak pomoct?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že už by ta hromada mohla stačit. Časem se prý ukáže, jestli se záchrana podařila. Rozloučili jsme se pro Lysou horu typickým pozdravem: “Ahoj!“ On se vydal dolů a já stoupal nahoru...
Od té doby ten malý stromek sleduji. Před pár dny jsem si všiml, že se smrček obsypal světlezelenými mladými větvičkami. Záchrana jeho života se podařila. Chci tímto způsobem vzdát hold neznámému zachránci. Nedělal to pro slávu, ani pro peníze. Ale dokázal, že mezi námi ještě žijí lidé, kteří o ochraně přírody nemluví, ale beze slov se na ní podílejí.
Vždy, když jdu okolo malého smrčku, uvažuji, jakou radost musí mít jeho zachránce, když tudy prochází a vidí, že stromek roste a má se k čile k světu. Určitě je to pro něj další důvod, aby se sem znovu vracel a znovu vystoupal až na známou horu a poté se, příjemně unaven, vydal na cestu domů.
Čas od času zaslechnu myšlenku, jak my Češi jsme ... a že bychom se za to měli stydět. Setkání s lidmi, kteří dokážou vidět problém malého stromku a umí se u něho zastavit, aby mu pomohli, jsou pro mne důkazem, že se za to, že jsme Češi, stydět nemusíme. Spíš bychom mohli přemýšlet, komu bychom dnes mohli pomoci my. I bez přítomnosti novinářů, rozhlasových reportérů nebo televizních kamer.
