Šalomoun dál rozjímá o tom, jak se máme chovat v Boží přítomnosti. Radí, ať dobře vážíme slova, která vyřkneme, a ještě více máme přemýšlet, než před naším Pánem vyslovíme nějaký slib.
S tím souvisí i další myšlenka:
"Jako se přemíra práce projeví ve snu,
tak se bláznovství hlupáka
ukáže v jeho mnohomluvnosti." (Kazatel 5,2)
Hloupost se podle Kazatele projeví v mnohomluvnosti. Ono i naše české přísloví říká, že "mluviti stříbro, mlčeti zlato". A jiné zase, že "i hlupák se jeví jako moudrý, pokud neotevře ústa".
Šalomoun nemá na mysli běžné rozhovory mezi lidmi. Píše o našem mluvení s Bohem. Jinými slovy, pojednává tu o modlitbě, která má být dialogem mezi mnou a Bohem. Pokud ale stále mluvím a nepustím Boha ke slovu, tak nikdy neuslyším jeho odpověď.
V této souvislosti jsou zajímavá slova, která pronesl Ježíš, když učil své žáky, jak se mají modlit. Nejdříve vysloví varování: "Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte." (Mat.6,7+8)
Spousta lidí se domnívá, že čím delší modlitba, tím je i lepší. Mají pocit, že Bůh přijímá naši modlitbu jako splátku za to, co nám dává, když ho prosíme. Jako by modlitba byla nebeskou měnou, za kterou si kupujeme Boží přízeň a tím i vyslyšení našich proseb a přání.
Čím jsem starší, tím víc obdivuji, jak jednoduše, prostě a krátce dokázal Ježíš ve své vzorové modlitbě vyjádřit vše, o čem bychom s naším Bohem měli hovořit:
"Otče náš, jenž jsi na nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle
jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my jsme odpustili těm,
kdo se provinili proti nám.
A nevydej nás v pokušení,
ale vysvoboď nás od zlého." (Mat.6,9-13)
A my, mnohomluvní lidé máme potřebu k Ježíšovým slovům ještě dodávat: "Neboť tvé je království i moc i sláva na věky věků. Amen."
Bůh nás nevyslýchá pro množství nebo krásu našich slov. Přeje si, abychom k němu byli upřímní. Pak je jedno, zda se modlím jako Ježíš třeba celou noc, nebo svou prosbu popíšu jedním slovem.
Modlitba by měla být dialogem. My muži si někdy stěžujeme na naše protějšky, že nás nepustí ke slovu. Možná bych měl v takové situaci místo brblání raději uvažovat nad tím, jak je na tom v mém dialogu Bůh. Když se modlím, pustím ho také někdy ke slovu? Nebo je to jen vodopád mých slov?
Raději si dám pozor, aby se na mne nevztahovala Šalomounova slova.
