Nedávno jsem dostal nabídku k účasti na zájezdu do Izraele. Chvíli jsem uvažoval, že se konečně podívám na místa, kterými před dvěma tisíci lety procházel Ježíš, ale nakonec jsem nabídku odmítl s tím, že možná někdy jindy...
Zhruba před rokem mi kamarád Honza navrhl, že mi ukáže místo, kam si občas zajede na kole, když potřebuje být sám, jen se svým Bohem. Slíbil jsem mu, že se ozvu, hned jak mi to vyjde a jak bude pěkné počasí.
Ale znáte, jak to chodí. Stále mělo něco přednost. Nakonec se nám náš výlet podařil zrealizovat až dnes. Už od rána byla obloha jak vymetená - bez jediného mráčku. Když jsme v deset vyráželi, byla teplota okolo dvaceti stupňů celsia, což je pro mne ideální počasí. Navíc jsem měl dovolenou, takže nic nebránilo tomu, abychom vzali kola a vyrazili.
Ujeli jsme asi šest kilometrů, když jsem uviděl kopeček a na něm něco, co mi připomínalo vojenský bunkr. Louka, kterou jsme stoupali vzhůru krásně kvetla a s každým metrem, který jsme vystoupali, se otevíral stále krásnější výhled.
Nahoře jsem se posadil na betonový bunkr. Postavili ho v minulém století jako pozorovatelnu pro případ nukleární války. Čtyři lidé v něm měli sledovat, jak je narušená krajina po atomovém útoku jednotek NATO...
Chvíli jsme seděli a vyprávěli. Přitom jsem se kochal nádherou krajiny, která nás obklopovala. Najednou Honza pronesl: "Vlastíku, sem se chodím modlit. Nejlepší to tu je, když jsou nízké mraky. To ti mám pocit, že je nebe strašně blízko. Úplně cítím Boží přítomnost."
V té chvíli se mi vybavil text z Bible. Mojžíš se přišel podívat na keř, který hořel, ale plameny ho přitom vůbec nespalovaly. Najednou uslyšel: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." (Exodus 3,5) Aniž si to uvědomil, vstoupil na "svatou půdu".
Seděl jsem na hlásce a najednou si uvědomil, že jsem v tom nejkrásnějším chrámu na světě. Měl jsem chuť se zout, protože jsem vnímal blízkost nebe.
Po hodině jsme se s Honzou na jeho místě pomodlili. Vzali jsme kola a jeli domů. Věděl jsem, že se tam brzy vrátím.
Spěch a shon jsou největší metlou současné společnosti. Stále se za něčím ženeme a v hlavě nosíme termíny, které musíme stihnout. Často nás zastaví až nemoc nebo nějaký jiný vážný problém. A pak najednou zjistíme, že jsme se honili za něčím, co není vůbec důležité.
Když jsem seděl v tom nejkrásnějším chrámu světa a okolo byl posvátný klid, vnímal jsem léčivou sílu toho okamžiku. Najednou mne netrápil žádný termín a nikam jsem nespěchal. Jen jsem seděl a naslouchal. Nejdříve Honzovu vyprávění a pak, když jsme zmlkli, začal mluvit Bůh.
Přál bych podobnou chvíli v tomto nejkrásnějším chrámu světa každému člověku. Přál bych ji i tobě. Stačí si najít chvíli času a vypnout. Nechat doma mobil i diář, sednout si někam na kopec a dívat se okolo sebe. Vnímat tu krásu a tiše přemýšlet, kde se to tu všechno vzalo.
Zkus to. Možná přitom zaslechneš tichý hlas toho, kdo má všechnu tu krásu okolo na svědomí.
