Podívejme se dnes na Ježíšova slova, která dlouho zaměstnávala moji mysl. Nechtěl jsem je odmítnout, ale pokud bych je bral jako míru zbožnosti, tak bych svůj zápas o věčný život mohl hned zabalit:
"Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou,
a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!
Každému, kdo tě prosí, dávej,
a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět." (Luk.6,29+30)
Jak na vás tato Ježíšova slova působí? Máte po nich chuť znovu zatnout zuby a usilovat díky pevné vůli o dokonalost a svatost? Chcete být tak dokonalí, že když vám zloděj bude brát kabát, tak si vysvlečete i košili, a přidáte mu ji k lupu? Chcete být lidmi, kterým zloděj vyprázdní peněženku a oni nad tím mávnou rukou?
Byla doba, kdy bych na podobné otázky odpověděl jednoznačným "NE". Dnes už to tak radikálně neodmítám. Proč? Protože mám stále více dojem, že šťastní nejsou ti, kdo mají hodně, ale spíš ti, kteří se umí rozloučit i s tím málem, co mají, protože důvěřují, že i tak se o ně Hospodin dokáže postarat.
Pokud tyto výroky vytrhneme z kontextu, dojdeme buď k extremismu nebo je odmítneme jako utopii a nesmysl. Pokud si ale Ježíšovo kázání přečteme celé, pak možná pochopíme, kam Ježíš těmito slovy míří. Mně pomohla slova, která Ježíš pronesl o chvíli později. Své posluchače vybízí: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Luk.6,36) Najednou mi něco došlo. Ježíš tu nevyhlašuje normu pro vstup do Božího království. Ježíš nám tu nabízí obranu proti namyšlenosti a pýše.
V celém svém kázání Ježíš ukazuje na rozdíl mezi tím, co nabízejí téměř dokonalí farizeové a tím, co může dát jen Bůh. V synagogách se Židé učili, aby si brali za příklad zbožné farizee. Měli se dívat na jejich život a snažit se je napodobovat.
Ježíš ukazuje jiný vzor - Boha. Zatímco člověku se můžeme vyrovnat a můžeme ho i předčit, Bohu se nikdy nevyrovnáme a nikdy ho nepředčíme. Pokud se budeme porovnávat s ním, pak vždy dojdeme k závěru, že nám ještě pořád hodně schází. Poznáme svou hříšnost a nedokonalost. Díky tomu budeme ohleduplnější k hříšníkům, kteří jsou na tom ještě hůř než my.
Ježíš jednou vyprávěl následující postřeh ze života: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 18,10-14)
Ten, kdo si jako vzor svého života zvolil "Otce", Boha, nikdy neřekne "děkuji, že nejsem jako..." Svou cenu nebude odvíjet od vlastního stavu, ale od toho, že Bůh je jeho Otec a vzor.
Zatím ještě neumím nastavit "druhou tvář". Chci se to učit od Ježíše. Jedno ale vím. Pokud se to jednou naučím, určitě o tom nebudu mluvit ani psát.
