Už mnohokrát jsem slyšel otázku: "Mohu nějak poznat, že jdu ve svém poznávání Boha správným směrem? Jak mohu mít jistotu, že mi Bůh jednou na posledním soudu neřekne, že mám smůlu?"
Myslím, že podobné otázky občas napadají každého, kdo přemýšlí o svém víře. Líbí se mi, jak tento problém řeší Ježíš. Věřícího člověka přirovnává ke stromu: "Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.
Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká." (Lukáš 6,43-45)
Jako vše, co učí Ježíš, je i tohle prosté. Radí nám, abychom se čas od času ohlédli a podívali se, co za námi zůstává. Potom můžeme porovnat náš život a stopy, které za sebou necháváme s tím, co čteme o něm.
Ježíš nikdy nikomu neublížil. Byl plný dobra. Když apoštol Jan píše, že "Bůh je láska", tak to v prvé řadě platí na Ježíše, kterého znal Jan opravdu dobře. Vždyť právě díky Ježíši jsme mohli poznat Boží charakter. Právě on nám umožňuje, abychom pochopili, že stejně milující jako On je i jeho nebeský Otec a rovněž Duch svatý.
Rada, kterou dává Ježíš se dá použít i na posouzení lidí, kteří velice rádi radí druhým. Dokážou mluvit tak úžasně, až se začínáme divit, co ještě dělají na Zemi. Vždyť s tou svou svatostí by už dávno měli být v nebi. Právě i těchto lidí bychom měli pozorně sledovat, jaké je ovoce jejich života. Často při tom zjistíme, komu jsme to málem sedli na lep a jen z toho zjištění se orosíme...
Ale vraťme se k tomu, čím jsme začíná. Co bych měl udělat, když zjistím, že jsem zatím špatným stromem, jehož ovoce je k ničemu? Znamená to, že u Boha už nemám žádnou šanci? V knize Zjevení je nádherný text, který mi pomáhá vždy, když mám pocit, že jsem beznadějný případ. Ježíš oslovuje lidi, kteří žijí krátce před jeho slavným návratem na naši planetu: "Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.
Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.
Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání." (Zjevení 3,17-19)
Ježíš ale nezůstává jen u toho smutného konstatování a rady. Přidává ještě jednu nabídku: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení 3,20)
Ježíš stojí u mých dveří a touží vstoupit do mého života. Nechová se jako komando, které vyrazí dveře a vtrhne dovnitř. Klepe a čeká, jestli ho pustím. Co se stane, když na jeho klepání zareaguji kladně a otevřu mu? V knize Zjevení můžeme číst: "Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn." (Zjevení 3,20)
Pokud Ježíši otevřu dveře svého života a dovolím mu vejít, brzy zjistím, že se nepoznávám. Ovoce mého života se radikálně změní. Zařadím se mezi vítěze, kteří z rukou krále vesmíru dostanou vavřínový věnec vítěze.
Dovolím Ježíši, aby ze mne "udělal" strom s dobrým ovocem?
