Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lukáš 9,23)
„Ty se máš dobře, tobě dal Bůh víru. Já mám smůlu, protože mně ji ale nedal.“ Podobné nářky jsem slyšel vícekrát. Mají tito lidé pravdu? Skutečně Bůh jednomu víru dá a jinému ne?
Samotný Ježíš říká, že je na nás, jakou cestou půjdeme. Můžeme si vybrat cestu s Ježíšem, nebo bez něj. Můžeme buď důvěřovat Stvořiteli, nebo žít posvém.
Pokud ale chci jít s Ježíšem, musím počítat se dvěma podmínkami: Musím jít jeho cestou, tedy v jeho stopách, a přitom nést každý den svůj kříž. Nenaříkat a nestěžovat si na to, jak to mám těžké.
Možná se to někomu zdá snadné, ale vždy tomu tak není. Sám dobře vím, kolikrát jsem měl pocit, že bych našel lepší cestu, a když jsem se na ni vydal bez Ježíše, časem jsem zjistil, jak se mýlím.
Za Ježíšem a poté i s Ježíšem může tedy jít každý člověk, který po tom touží. Nemá se přitom ale dívat na druhé a na to, jak se jim daří. Nemá jim závidět, ani přemýšlet o tom, že to ti druzí mají snazší. Není to totiž pravda. Každý má svůj kříž, své starosti a svá trápení.
Pokud se rozhodnu, že se vydám na cestu s Ježíšem, mám nést svůj kříž s jistotou, že mi Bůh „nenaloží“ na můj hřbet víc, než kolik s jeho pomocí unesu. Důležité je jít stále dál, den za dnem. Jen tak dojdu se svým Spasitelem až do cíle. Můj průvodce mne povede cestou, která končí setkáním s Bohem a životem v jeho království, který nikdy neskončí. To je dobrý cíl.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
