V okamžiku smrti se srovnávají rozdíly mezi člověkem bohatým a chudým, mužem a ženou, už je jedno, zda jsem starý nebo mladý a žádnou roli nehraje ani to, jestli jsem slavný a známý nebo jsem patřil k těm docela neznámým.
V okamžiku smrti platí "prach jsi a v prach se obrátíš". Pokud je toto vše pravda, pak bychom se měli snažit využít každou vteřinu svého života.
Podívejme se, co k tomu říká Šalomoun:
"Ovšem pokud člověk žije, má naději,
protože živý pes je na tom stále lépe
než mrtvý lev." (Kazatel 9,4+5)
Klíčovým slovem tohoto výroku je "naděje". Pokud žiji, mám naději. Mohu změnit svůj osud. Mám ještě čas k tomu, abych uvažoval nad smyslem života. Mám možnost napravit své chyby, požádat o odpuštění a sám odpustit.
Mnozí lidé naříkají nad svým životem. Srovnávají se s bohatými lidmi a pak je trápí nedostatek peněz. Závidí slávu těm, jejichž fotografie se objevují na obálkách časopisů. Nadávají na politiky, ale když mají možnost, chovají se stejně jako oni.
Přitom bychom se všichni měli radovat z toho, že jsme živí. Pokud nás trápí něco z toho, nad čím tak rádi naříkáme, můžeme zajít na hřbitov a tam najít hrobku nejbohatšího člověka, který je tam pohřben. Při obdivování nádherné hrobky si můžeme položit otázku: "Měnil bych s tímto člověkem? Co je lepší? Být mrtvolou bohatého člověka v hrobě, nebo živým, přestože ne tak bohatým?"
Pochybuji, že by si někdo vybral tu první možnost. Na hřbitově by se asi nikdo z nás se Šalomounem nepřel. Starý král ale přidává další výhodu, kterou mají ti, kdo žijí oproti mrtvým:
"Ti, co žijí, stále vědí, že zemřou,
kdežto mrtví, ti už nevědí nic;
už nemají co očekávat
a záhy upadnou v zapomenutí." (Kazatel 9,4+5)
O nás Češích se říká, že jsme nejateističtější stát na světě. Už jsem se mnohokrát vyjádřil, že o tom pochybuji. V tom našem státě bezvěrců slýchám často: "On už se na nás dívá tam ze shora."
Stále více lidí bere jako samozřejmost, že smrtí vlastně život nekončí. Věří, že v nějaké formě pokračuje dál. Šalomoun s tím ale nesouhlasí. Říká zcela jasně, že ten, kdo umře, už nic neví. Pokud někdo zemřel, tak se na nás nedívá ani tam ze shora, ani zdola. Okamžikem smrti přestává vnímat i myslet.
Tohle Šalomounovo tvrzení neradi slyšíme. Je přece příjemnější věřit tomu, že neexistuje žádná absolutní spravedlnost, která nakonec posoudí můj život. Pokud není žádný Bůh, pokud není žádný poslední soud, pak v sobě mohu živit falešnou naději, že se do té věčnosti nakonec protáhnu nějakou skulinkou v nebeské bráně.
Šalomoun mne nechce zbavit naděje. Naopak, sám hovoří o naději, kterou mohu mít, pokud žiji. Jen je potřeba využít šanci, která skončí mou smrtí, protože mrtví už tuto naději nemají.
