U pokladny jsem obdivoval prodavačku, která se ctí zvládla nepříjemné chování starého dědka. Pouze si pak pro sebe potichu řekla: „Morous jeden!“
Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Skutky 2,46+47)
V tom obchodě jsem si tehdy říkal, že bych nikdy nechtěl být jako onen zákazník. Raději bych si přál, aby mne lidé měli rádi a těšili se, až mne zase potkají. Proto mne vždy znovu a znovu oslovuje text, který popisuje vznik křesťanské církve.
Ježíšovi následovníci šíří v Jeruzalémě a jeho okolí evangelium – radostné poselství o tom, že Ježíš, kterého Židé nechali ukřižovat, vstal z mrtvých a odešel do nebe, kde pro nás chystá nový domov.
Ono to při čtení těchto veršů vypadá jako idylka, ale skutečnost byla jiná. Židovští duchovní, kteří stáli za smrtí Ježíše, si mysleli, že když jej nechají odstranit, zmizí i jeho žáci. V tom se ale přepočítali. I když pronásledovali křesťany, tak se k této „sektě“ každý den přidávali další lidé.
Křesťané si tehdy říkali „Kristovci“, protože se snažili podobat Ježíši. To je jediný lék na současnou nemoc církve. Pokud se křesťané nestanou znovu „Kristovci“, nevyléčí se.
Bože, mám radost z toho, že mohu být součástí Tvé vesmírné rodiny. Chci Tě chválit a být příjemným a milým člověkem.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Jak čekat bez nudy?
