Při pozorném čtení knihy Kazatel si člověk všimne, že Šalomoun některé myšlenky opakuje. Není to proto, že by byl placen od množství slov, ale protože jako Žid tímto způsobem upozorňuje na to, co je obzvlášť důležité.
V této knize hodnotí svůj život. Vzpomíná na to, jak se kdysi v mládí rozhodl vše prozkoumat a probádat, aby přišel na kloub různým záhadám. Chtěl také konečně objevit smysl života, který by nevzal za své smrtí.
A tak bádal a zkoumal, zanedbával vládnutí, a pak si jednoho dne řekl:
"Jsem vzdělanější a moudřejší
než všichni králové,
kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě,
mnoho jsem poznal,
a mnoho si ve vlastních zkušenostech ověřil." (Kazatel 1,16)
Jenže ani toto bádání mu neodpovědělo na ty nejdůležitější otázky po smyslu toho všeho, co viděl okolo sebe. Věděl, že je vzdělanější a moudřejší než všichni před ním, ale také poznal, že není šťastnější a smrti se bojí možná ještě víc, než ti, kteří mu svým IQ nesahali ani po kotníky.
Klade si otázku: "Má vůbec smysl se pachtit za poznáním a vzděláním? Není to vše zbytečné?"
Při čtení Šalomounových slov jsem si vzpomněl na jednu říkanku, kterou jsem poprvé slyšel ještě na základní škole:
"Neuč se.
Protože čím víc víš, tím víc zapomínáš.
A čím víc zapomínáš, tím míň víš.
Tak proč se učit?"
Dnes se nad tímto pubertálním výtvorem usmívám. Přesto může být pro mnoho lidí tím jediným, k čemu nakonec dojdou. Představme si člověka, který odmítá víru v Boha a v nějaký věčný život. Věří, že smrtí vše skončí. Najednou pozoruje, jak třeba děda, který se celý život živil hlavou, začíná ztrácet paměť a nakonec je na tom tak zle, že už ani neví, jak se jmenuje a kde je. To není moc příjemná situace.
Protože jsme si na začátku tohoto seriálu podle knihy Kazatel přečetli její závěr, tak víme, že Šalomoun se pokouší o polemiku zastánce víry v Boha s tím, kdo si myslí, že dosáhne trvalého štěstí bez Boha. Proto ukazuje často až příliš drsně a někdy dokonce až depresivně na to, k čemu sám dospěl, když se o to samé pokusil sám.
Dnes vím, že učení má smysl v každém věku. Dokonce i tehdy, když si z toho už nic nejsem schopen zapamatovat. Ten, kdo se naučí "protáčet své mozkové závity" má větší předpoklad, že mu bude jeho mysl déle a lépe sloužit. Přesto počítám s tím, že i já jednou zestárnu a možná zapomenu vše, co jsem se v životě naučil.
Myslím, že jsem také mnoho poznal. Pokud zapomenu vše, jedno zapomenout nechci. Toužím po tom, abych v každém okamžiku mého života věděl, že je tu někdo, kdo mne má rád. Někdo, kdo mi jednou vrátí vše, co jsem zapomněl. Ne na chvíli, ale na celou věčnost. Protože mi vrátí nejen paměť a mládí, ale i v ráji ztracenou schopnost žít věčně.
