Po Saulově obrácení prožívají křesťané v Jeruzalémě krátké období klidu. Pak je ale začíná pronásledovat král Herodes. Je to kariérista, který dokonce přijal judaismus, aby se zalíbil Židům. Snaží se prosazovat dodržování obřadů podle židovského zákona, protože doufá, že si tím získá ještě větší přízeň svých podřízených.
Židovští duchovní vůdcové toho umí dobře využívat. Stačí, když se před ním zmíní o nějakém problému a Herodes už vše aktivně zařídí. Doplácí na to Jakub, bratr apoštola Jana. Král ho nejdříve nechá uvěznit a později mu nechává setnout hlavu. Ohlasy na tuto popravu jsou tak příznivé, že se Herodes rozhoduje, že nechá popravit i Petra.
Před velikonocemi se do Jeruzaléma sjíždějí nejen pravověrní židé, ale i křesťané. Ti se chystají nejdříve v pátek společně vzpomínat za Ježíšovo ukřižování, v neděli pak mají v plánu oslavit další výročí jeho vzkříšení.
Herodes se od svých informátorů dovídá, že ve městě je už i Petr. Nechává ho sledovat a čeká na vhodnou příležitost k jeho zatčení. Podaří se mu to ve chvíli, kdy se Petr vydává do chrámu sledovat závěr židovských obřadů. Nedaleko místa, kde bydlí, ho zajali vojáci a hned ho odvádějí do vězení.
Chvíli nato už Petr sedí v kobce. Řetězy na rukou je připojen ke dvěma strážným. Další stráže jsou před celou. Šestnáct vojáků se střídá v nepřetržitém střežení vězně, za kterého králi ručí svým vlastním životem. Zatímco strážní nezamhouří oko, Petr téměř okamžitě usíná. V poslední době si moc neodpočinul a tak má teď pocit, že mu Bůh dává krátkou dovolenou.
Mezitím velikonoční svátky končí. V noci před plánovaným procesem dostává Petr zvláštní návštěvu. Do jeho cely vstoupil anděl. Petr to ale neví, protože opět tvrdě spí. Anděl ho musí pořádně dloubnout do žeber, aby se podařilo Petra probudit.
Překvapený Petr otevírá oči, ale chvíli nic nevidí. Má pocit, že se dívá do slunce. Když si jeho oči konečně přivyknou na tu oslnivou zář nebeského hosta, slyší příkaz: "Vstávej. Obleč se, obuj si bohy a pojď!" Anděl ho uchopí za ruku, ze které spadly řetězy a vede ho ven. Všechny dveře se před nimi neslyšně otevírají a když jimi projdou, zase se stejně tiše zavřou.
Najednou stojí venku před vězením. Petr se může zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Dochází mu, že to není sen, ale skutečnost. Anděl ho ještě dovede na místo, které Petr i v té noční tmě dobře poznává a pak se mu ztrácí. Apoštol se po něm ještě chvíli rozhlíží, ale když ho nikde nevidí, vydává se do domu svých přátel.
V domě Marie, maminky Jana Marka, se ještě svítí. Petr opatrně zatluče na vstupní dveře a čeká, kdo mu přijde otevřít. Přichází Rodé, služebná, která ho dobře zná. Když slyší jeho hlas, má takovou radost, že mu zapomene otevřít a utíká všem, kteří se už několik dnů modlí za Petrovo osvobození, oznámit vyslyšení jejich modliteb.
"Petr se vrátil! Stojí za dveřmi." volá. Jenže nikdo ji nevěří. "To není možné. Určitě ses spletla. To by musel být jedině jeho duch!" namítají. Ale Rodé trvá na svém. Petr, který už je venku trochu netrpělivý, znovu klepe na dveře. Když mu konečně otevřou, propuká obrovská radost a Petr jim hned musí vyprávět, co se stalo.
Ráno svolává Herodes do svého paláce všechny významné obyvatele Jeruzaléma. Nechává pro všechny připravit hostinu, během které se chystá oznámit Petrovu popravu, na kterou chce všechny pozvat. Už se nemůže dočkat, až zase uvidí vděčné pohledy židovských vůdců a uslyší jejich pochvalné díky.
Hosté se scházejí a sál v Herodově domě je brzy plný. Král popřeje všem přítomným dobrou chuť. Po krátké chvíli už to nevydrží a oznámí, co bude vrcholem dnešního setkání. Za všeobecného potlesku pak posílá vojáky pro vězně. Po chvíli se strážní vrací s nepořízenou. "Králi", oznamují mu, "vězeň zmizel a nikdo neví, jak se to stalo."
Herodes zuří. Nechává si přivést všech šestnáct strážných, ale ani ti nejsou schopni vysvětlit, co se vlastně stalo. Tvrdí, že ani chvíli nespali. Neumí si to vysvětlit. Prosili krále o milost. Popravdě se dušují, že za to nemohou, že je to určitě další ze zázraků toho křesťanského Mesiáše, o kterém už zase mluví celý Jeruzalém. Tím ale krále ještě víc rozzuří a ten je všechny nechává popravit.
"Taková ostuda", vzteká se ještě večer král. "Měl to být můj triumf a teď vypadám jako neschopný břídil, který neumí ani ohlídat jednoho vězně." Ještě několik dnů má král špatnou náladu. Nakonec odjíždí z Judska do Césareje, kde má mít pravidelné audience. Nechává si ušít nové roucho a spolu se svými poradci sepisuje slavnostní projev.
V den audiencí je trůnní sál v Césareji plný hostů, kteří jsou zvědaví na další program. Když vstupuje Herodes, všichni utichají. Král začíná svou řeč. Všichni mu visí na rtech. Řečnit totiž Herodes opravdu umí. Ještě ani neskončí, když se sálem začíná nést volání: "To nemluví člověk. To musí být bůh!" Lidé tyto dvě věty skandují za bouřlivého potlesku a někteří se začínají klanět.
Herodes dobře ví, že takové pocty patří jen Bohu. Přesto je přijímá jako samozřejmost. Po nedávném fiasku v Jeruzalémě mu to připadá jako balzám na jeho uraženou ješitnost. Dlouho se ale neraduje. Lukáš, který o několik let později píše kroniku začátků mladé křesťanské církve, napsal: "A tu jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest, patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy... Ale slovo Páně se šířit nepřestalo." (1)
____________________________________________________________________________________________________
(1) Skutky apoštolů 12,23
