Před týdnem jsme si připomínali Ježíšova slova o tom, jaký vztah máme mít k lidem, kteří nás zrovna moc nemusí a nepřejí nám nic dobrého. Toto Ježíšovo kázání trápí spoustu křesťanů. Uvědomují si, že mají daleko k tomu, o čem tu Ježíš hovoří.
V diskuzi pod minulým článkem mi to jeden čtenář pěkně vytmavil. Napsal: "Takže znovu: bohužel vám opravdu musím věřit, co píšete. Nejenže zřejmě nejste schopen lásky ke svému nepříteli, ale nejste jí schopen ani k člověku, který se k vám obrací s prosbou o pomoc. Myslím, že je dobré, aby zde tyto věci zazněly." Nebylo to nic nového. Čtenáři si jen znovu přečetli to, co jsem psal už já.
V diskuzi mne zaujalo něco jiného. Stejný čtenář ve svém prvním příspěvku napsal: "Kdybych opravdu věřil, že toto po mě chce Bůh, pak bych dokázal 'nastavovat druhou tvář' a oplácet zlu dobrým bez větších problémů. A své nepřátele bych dokázal, když už ne přímo milovat (tohle je IMHO značně kýčovité), tak alespoň dívat se na ně pěkně. Mít je "rád" - tak jako mám rád jiné své blízké ne-příbuzné. A to jsem ateista..."
Kdysi jsem dostal otázku: "Jaký je zásadní rozdíl mezi křesťanem a bezvěrcem?" Odpověděl jsem: "Na první pohled žádný. Oba dva jsou hříšníci. Křesťan si ale svou nedostatečnost a hříšnost uvědomuje, a proto s ní přichází k Bohu. Ví, že sám na tom nic nezmění." Myslím, že něco podobného můžeme číst mezi řádky ve zmiňované diskuzi.
Podívejme se dnes ještě jednou na slova, která Ježíš vyslovil v kázání na hoře: "Milujte své nepřátele." (Luk.6,27)
Ježíš tu neříká nic o tom, že bychom se měli na naše přátele usmívat a přitom ve svém nitru cítit nenávist. Je mu totiž jasné, že přetvářka nic nevyřeší. Skončí v okamžiku, kdy nás unaví si hrát na něco, co nedokážeme. Navíc, většinou pak člověk udělá něco, co by se nestalo, kdyby tomu druhému dal jasně najevo, co k němu cítí.
Ježíš říká: "Milujte své nepřátele." Už jsem se na své nepřátele mnohokrát usmíval, protože mi nic jiného ani nezbývalo. Bylo mi jich líto. Dokonce jsem jim nepřál ani nic zlého. Lásku v srdci jsem při tom ale necítil.
Proč po mně chce Ježíš něco, co nedokážu? Docházím k závěru, že k tomu má jen jeden důvod. Chce, abych si konečně uvědomil, jakou moc mi nabízí, když ústy apoštola Pavla říká: "Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu." (Filipským 4,13)
Tak v čem je problém? Proč prostě každý křesťan nepožádá Ježíše, aby mu dal sílu i lásku k milování nepřátel? Z vlastní zkušenosti vím, že teorie by mi šla. Když se ale dostanu do situace, kdy bych se měl spolehnout na sílu od Ježíše, zlo, které je ve mně, způsobí, že se na své nepřátele raději zlobím a Boha o sílu milovat vůbec nežádám.
Stejný vnitřní zápas prožíval asi i apoštol Pavel, který přiznává: "Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!
A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu." (Římanům 7,21-25)
Ježíš mne vybízí, abych miloval své nepřátele. Neříká to, aby mne deprimoval. Jeho slova jsou spíš pozváním, abych všechny své nepřátele řešil raději s ním než se svým hněvem. Vyhnu se tak dalším zbytečným problémům. Navíc, pokud budu s Ježíšem, bude snadnější ho požádat o sílu k milování těch, kteří nejsou mými přáteli.
Jsem rád, že se mi to už párkrát povedlo. To dobro a láska ale nebyly ze mne. Měly svůj původ v Ježíši.
