"Za vším hledej ženu!" Toto přísloví bychom našli skoro ve všech jazycích. Znám takové, kteří i své hříchy svádějí na Evu, naši pramáti. Podle nich je to ona, která může za vše zlo, které je okolo nás i v nás.
Následující slova apoštola Pavla se asi těmto pánům tvorstva moc zamlouvat nebudou: "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít.
S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu." (Římanům 5,12-15)
Všimli jste si? Ani slovo o Evě a jejím hříchu. Jako protiklady jsou tu proti sobě Adam a Ježíš. Adam jako člověk, skrze kterého na naši zemi pronikl hřích a díky tomu i smrt. Ježíš jako člověk, který přinesl milost – lék na hřích i smrt.
Proč Pavel nepíše nic o Evě? No, on o ní píše. Ale tak trochu skrytě. Jméno Adam totiž původně patřilo oběma našim prarodičům. Vlastně to ani nebylo jméno. Adam totiž v hebrejštině znamená člověk. Člověk – muž i žena.
A teď už nám to dává smysl. Hřích a smrt se na naši zemi dostaly neposlušností obou prarodičů – ženy i muže. Oba dva začali pochybovat o Boží lásce. Oba dva dali před Božím slovem přednost informacím ďábla. Když jedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla, věřili, že se stanou nezávislí na svém stvořiteli. Jak to dopadlo, už víme.
Člověk pak pomalu zapomínal na to, jaký je skutečný Bůh a začal si vymýšlet své bohy. Byli to bozi krutí a nemilosrdní. Lidé jim nakonec obětovali i své vlastní děti. A tento pohled na Boha se nám vždy vkrádá i do našeho vnímání vládce vesmíru.
Proto musel Bůh sestoupit na naši zemi. Ježíš přišel ukázat skutečnou Boží povahu. Živý Bůh netouží po obětech. Nakonec vyjádřil to už v době starozákonních proroků: "Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly." (Ozeáš 6,6)
Náš Bůh neobětuje druhé, ale sama sebe: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." (Jan 3,16-17)
Všímáte si, jak to najednou vše dává smysl? Ten, kdo zná Boha, ten nemusí obětovat. Pokud znám Boha a dovolím mu, aby mne proměňoval ke svému obrazu, pak pochopím, že víra není o obřadech a ceremoniích, ale o vztahu s vládcem země i celého vesmíru.
Boží lásku můžeme poznat i na stránkách Starého zákona. Historie židů nás ale učí, jak bychom měli být vděční za zjevení Boží povahy v životě Ježíše Krista. Adam dovolil, aby na naši zemi přišel hřích a skrze něj i smrt. Bůh, který se stal člověkem, přinesl milost a díky ní i věčný život.
Co s tím? Mohu si vybrat. Mohu dál setrvávat v hříchu a ve strachu z Boha, který je podle ďábla zlý a nesmiřitelný. Mohu se před Bohem jako naši prarodiče "skrývat v křoví" a doufat, že mne ten krutovládce neuvidí a nezabije. Nebo se na Boha mohu podívat optikou Ježíšova života. Mohu přijmout Boží milost a už teď se mohu radovat z toho, že můj pozemský život má i věčný smysl.
