Také vás už někdy napadla otázka, proč mají manželky tendenci převychovávat své muže? A proč to vše většinou začíná krátce po svatbě?
Ženil jsem se v době, kdy se holky vdávaly v osmnácti a kluci se ženili hned po vojně. U mne to bylo trochu jiné. Během studia vysoké školy jsem se pár roků potloukal po vysokoškolských kolejích. Po škole jsem šel na vojnu a pak, když jsem nastoupil do práce, následovalo bydlení po různých podnájmech.
Maminka mne učila pořádku. Jenže za těch pár let, co jsem se takhle potloukal světem, jsem z její výchovy mnohé zapomněl. Takže je vám asi jasné, jaký byl v době svatby můj vztah k pořádku. Když jsem vysvlékl oblek, nedal jsem ho do skříně, ale na židli. Vždyť si ho zase obléknu za týden, tak proč ho schovávat...
To je jen jeden příklad toho, v čem se po svatbě lišil můj názor od pohledu mé ženy. Přestože je skoro o osm let mladší, měl jsem pocit, že se okamžitě vžila do mateřské role a začala se snažit udělat ze mne člověka podle svých představ.
Moc se jí to nedařilo a občas díky tomu byly i konflikty, tichá domácnost a někdy dokonce i její slzy. Dlouho nemohla pochopit, že se všechny její dobře míněné rady míjejí účinkem.
Když se nám narodil syn a po něm druhý, její mateřský zájem o mou převýchovu postupně opadal, protože všechny její síly spotřebovávali naši kluci.
Je zajímavé, že teprve pak její snaha o mou převýchovu přinesla ovoce. Nakonec jsem se totiž "převychoval" sám. Ne proto, že bych musel doma poslouchat manželku, ale protože jsem postupně poznával, že ty její názory nejsou špatné.
Dnes, po pětadvaceti letech společného života jen výjimečně nechám "špinavé" oblečení na židli. Záchodové prkénko je vždy v poloze, že si na něj můžete sednout, dřez není po mém vaření plný nádobí a tak bych mohl pokračovat.
Proč mají ženy po svatbě potřebu nás převychovávat? Je to celkem logické. Protože nejsme takoví, jaké si nás vysnily. V době, kdy jim oslepuje oči zamilovanost, naše chyby nevidí. A je to dobře, protože jinak by si nás nikdy nevzaly. Když šupiny zamilovanosti spadnou, uvidí nás v plné nahotě a mají pocit, že s takovým individuem se nedá žít...
Na něco z toho, co jim vadilo si časem zvyknou. Při výchově dětí také poznají, že i když se snaží, tak se jim vždy nepodaří vše podle jejich představ a tak se přestanou zlobit na tchýni, že toho jejich nenaučila ani...
No a my chlapi, když na nás přestane působit jejich mateřský nátlak, jsme ochotni přemýšlet o tom, zda v něčem nemají pravdu. A tam, kde ji podle nás mají, pak rádi uděláme kompromis a přijmeme jejich pohled.
Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že se vlastně převychováváme navzájem. Na začátku jsme hráli každý podle jiných not. Poslední dobou se mi zdá, že z těch našich melodií vzniká duet, který se dá poslouchat bez toho, že by trhal bubínky.
