„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (Lukáš 2,29-32)
Jakmile skončilo Marii její šestinedělí, nesou s Josefem svého syna do chrámu. Byl Mariiným prvorozeným dítětem a tak za něj museli přinést zvláštní oběť.
V chrámu se setkávají se Simeonem. Marek o něm píše, že je to „člověk spravedlivý a zbožný,“ který navíc ještě „očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním.“ (Luk.2,25) Byl to další člověk, který s radostným očekáváním vyhlížel příchod mesiáše.
Simeon byl zbožný Žid a Bůh jeho věrnost a důvěru ocenil. Lukáš také připomíná, že mu „bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“ (Luk.2,26)
Nevím, kolik bylo tehdy v chrámu lidí. Všichni se mohli spolu se Simeonem radovat z toho, že vidí „spasení“. Jejich oči ale vidí něco úplně jiného. Možná obdivují krásu chrámu, jeho zlaté ozdoby i bytelné základy, nebo jsou zaujatí nádherou kněžských rouch...
Simeon přicházel do chrámu s úplně jiným záměrem. Chtěl se v něm setkat se svým Spasitelem. Nepotřeboval lidi, on toužil po osobním střetnutím se s Bohem
Ten, kdo chce, vidí „spasení“, kdo nechce, nevidí nic. Co chci vidět já? Mé oči nemusí vidět vůbec nic, nebo mohou i v tom každodenním shonu uvidět „spasení“. Díky, Bože.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
