Spěchal jsem do obchodu, který je kousek od našeho domu. Cestou jsem potkal bezdomovce. Když jsme se míjeli, řekl: "Nemáte, prosím, cigaretu?"
Odpověděl jsem, že nekouřím a on na to: "Tak to vám závidím!" A já pak cestou přemýšlel nad tím, proč vlastně nekouřím.
Je to proto, že kouření škodí zdraví? To ví i většina kuřáků (a pouze v Americe může vysoudit velké peníze ten, kdo tvrdí, že kouřil v dobré víře, že je to zdravé).
Nebo to nedělám, protože mi kuřáci nevoní? Tvarůžky také nevoní a přece si je občas dám, i když vím, že nejsou nezdravější. Ani česnek a cibule moc nevoní a přitom tvoří pravidelnou součástí mého jídelníčku.
Došel jsem k závěru, že nekouřím, protože ke všem dobrým vlivům se přidal i příklad mých rodičů. Svým příkladem mne nenaučili kouřit ani pít. Nikdy jsem je neviděl, že by labužnicky vychutnávali první šluk z cigarety a také jsem je nikdy neviděl pít alkohol.
Táta byl v době mého dětství většinou pracovně mimo domov, takže tíha výchovy a životního příkladu spočívala spíš na mámě.
V šesti letech jsem poprvé vyzkoušel jak chutná kouř z cigarety. Jeden z kamarádů, který mi tu cigaretu nabídl, pak hned běžel žalovat mé mámě. Ta se ho zeptala, zda řekne stejnou novinu i své mamince...
Když jsem se vrátil domů, maminka mi řekla, jakého mám kamaráda. A dodala, že až budu dospělý, bude jen na mně, zda budu kouřit nebo ne. Jestli ale budu moudrý, tak se prý kouřit nenaučím, protože určitě vím, že kouřením bych škodil nejen sobě, ale také zdraví všech, kteří se mnou budou doma.
Dnes už je mi přes padesát a zatím nekouřím. Spolu s manželkou se snažíme, abychom ani my své děti nenaučili svým příkladem tomuto zlozvyku.
To ale neznamená, že pohrdám kuřáky. Možná, kdybych se narodil v jiné rodině a měl jiný příklad...
Modlím se za mnohé své přátele, kteří mají různé problémy. Třeba právě s kouřením nebo pitím, kterého se chtějí zbavit. A oni zase na mne myslí v mém boji s nadváhou.
Mámo, dík. Tvůj i tátův příklad pro mne byly víc než kázání a poučování. Díky Vám oběma. Mám vás rád a vážím si vás.
