Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána. Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. (Lukáš 17,34-36)
Farizeové a zákoníci byli duchovními vzory Ježíšových učedníků. Už od dětství slýchali, že by si z nich měli brát příklad. Jenže teď z úst svého Mistra slyší na adresu duchovních ostrou kritiku a ze vzorů se najednou stává odstrašující příklad.
Jedním z problémů tehdejších duchovních byla jejich záliba v posuzování druhých a v porovnávání se s nimi. Měli vždy radost, když našli někoho, kdo jim připadal hříšnější. Nad takovým člověkem pak rádi vynášeli soud, týkající se jeho spasení. Vlastně to nebyl soud, ale odsouzení.
Učedníci měli podobné tendence. Chtěli rozhodovat o tom, kdo v nebi bude a kdo ne. Ježíš jim odhaluje tajemství Božího soudu. Pokud chceme vědět, jak dopadnou naši bližní, musíme si počkat. Dokonce ani dva lidé, kteří spolu sdílejí lože, nebudou až do poslední chvíle vědět, jak to bude s tím druhým.
Ohledně spasení druhých lidí mi Ježíš říká, že jasno budu mít až v okamžiku jeho návratu na naši planetu. Teprve v té chvíli budu s jistotou vědět, zda do nebeského království vstoupí a nebo ne. Už dnes ale mohu mít jasno, jak na tom budu já. Pokud jsem přijal Ježíše a svěřil mu svou „věčnost“, mohu se z ní začít okamžitě radovat.
Nebeské království nabízí Bůh každému člověku. Ježíš říká: „Jeden bude přijat a druhý zanechán.“ A já si kladu otázku: „Který z těch dvou jsem já?“ Bůh mne zve, ale volba je na mně.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
