Křesťan si svého Boha fotit nemusí

V peněžence  nosím fotografii manželky.  Občas se stává,  že nás naše služební povinnosti rozdělí a pak jsem rád, že se mohu podívat alespoň na její obrázek. Fotku svého Boha s sebou ale nenosím.

V minulém díle "Jeden Bůh stačí" jsem připomínal příběh, v němž Židé slíbili Hospodinu, že se stane jejich jediným Bohem. Mysleli to vážně, ale jejich představy o tom, co to znamená, se od těch Božích lišily. Ukázalo se to velmi brzo.

Židé si zvolili Hospodina za svého Boha a Mojžíš, jejich vůdce, pak odešel na horu, aby s Bohem dohodl další podmínky společné existence.
Podívejme se do Bible, jak to dopadlo:
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Árónovi a naléhali na něho: "Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Áron jim řekl: "Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!"
I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Árónovi.
On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: "To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země."
Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: "Zítra bude Hospodinova slavnost."
Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her.
I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: "Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. (Bible, Exodus 32)

Před několika týdny se všichni v izraelském táboře dušovali, že Hospodin bude jejich jediným Bohem. A nyní si odlévají zlaté tele, aby se mu klaněli a zvolili ho za svého vůdce pro další putování. Ta socha malého býčka měla podle nich znázorňovat Hospodina, který je vyvedl z Egypta. Dokážete to pochopit? Po těch úžasných prožitcích s jeho mocí v posledních dnech pobytu v Egyptě i při Rudém moři?

Jak zareaguje Bůh? Neurazí se? Čtěme dál:
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Vyjdi odtud, ty i lid, který jsi vyvedl ze země egyptské, do země, kterou jsem přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi: Dám ji tvému potomstvu. Pošlu před tebou svého posla a vypudím Kenaance, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce i Jebúsejce. Půjdete do země oplývající mlékem a medem.
Já však nepůjdu uprostřed vás, abych vás cestou nevyhubil, neboť jste lid tvrdošíjný."
Když lid uslyšel tuto zlou zprávu, začali truchlit a nikdo na sebe nevzal žádnou ozdobu. (Bible Exodus 33)
To je zvláštní závazek z Boží strany. Běžte dál. Já vás ochráním až do doby, než získáte zemi, kterou jsem vám slíbil. Ale já s vámi nepůjdu. Zvolili jste si jiné božstvo, tak mu služte. Nebudu vás nutit k něčemu, co není vaše svobodné rozhodnutí…

Podívejme se nyní, jak zní druhý paragraf Desatera:
"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Bible, Exodus 20)
Vzpomínali jsme zkušenost pod horou. Když si Židé vyrobili zlatou sošku mladého býčka a prohlásili ji za svého boha, Hospodin na to reaguje rozhodnutím: „Já vás nepovedu. Když chcete jít sami, běžte…“

V době vojenské služby jsem u sebe nosil fotku dívky, která je už 25 let mou manželkou. Když mi bylo teskno, její fotka mne vždy potěšila.
Jak jsem psal v úvodu, její fotku nosím v peněžence i dnes. Ale moc často se na ní nedívám, protože spolu žijeme v jedné domácnosti a tak se vidíme každý den…
To je ideál, který nabízí Bůh ve druhém přikázání.

Bůh, ve kterého věří křesťané a židé říká: "Nepotřebuješ mou fotku ani žádné sošky, které by mne zobrazovaly. Protože já budu žít s tebou ve tvém domě. Budu ti tak blízko, že mne budeš vnímat každý den. A pokud se mnou budeš mít trpělivost, pak jednou zakusíš to, co patriarcha Jób vyjádřil na sklonku svého života: ´Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.´“ (Bible, Jób 42)
Jób přiznává, že nerozumí všemu, co se odehrálo v jeho životě. Ale jedno ví jistě. Bůh je s ním. Provázel ho, když byl bohatý a šťastný. Neopustil ho ale ani ve chvíli, kdy zkrachovala jeho farma a přišel díky přírodní katastrofě o svých deset dětí. A je s ním i v závěru života, kdy je opět bohatý a raduje se ze svých nových deseti dětí.
Pokud se Židé drželi smlouvy, kterou uzavřeli s Hospodinem, nepotřebovali žádné svaté obrázky, protože denně vnímali Boží přítomnost.

Představte si, že by Váš partner přišel domů z práce, vytáhl by si vaši fotku a pak si s ní začal povídat.
Když byste s ním chtěli hovořit vy, odbyl by vás tím, že ho rušíte v rozhovoru… Co byste si o něm mysleli?

Bůh se ve druhém přikázání zavazuje k tomu, že bude bydlet uprostřed svého lidu. Jeho přítomnost bude viditelná. Nebude třeba jít cestou okolních národů, které si svého boha musely vyrobit vlastníma rukama.
I v knize Zjevení Jana můžeme číst podobné zaslíbení a závazek z Boží strany:
A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi… (Bible, Zjevení Jana 21)

Boží závazek ve druhém přikázání zní: BUDU S VÁMI TAK VIDITELNĚ, ŽE MŮŽETE ZAPOMENOUT NA SVATÉ OBRÁZKY.
Totéž Bůh nabízí i nám. Ani my nemusíme shánět ikony nebo svaté obrázky, protože Bůh chce být viditelně a hmatatelně i s námi. Denně můžeme cítit jeho přítomnost v našich životech.

Chci dnes vyznat Bohu svou vděčnost za to, že jsem mohl od svého dětství vyrůstat v prostředí, kde se Bůh takto projevoval. Mohl bych vyprávět spoustou příběhů, které jsme s mými sourozenci i rodiči prožívali s naším Bohem. Vzpomenu alespoň jeden.
Když  jsme  bydleli  ve  Vyškově  na sídlišti,  o patro  výš  bydlel  spolužák.  Jeho  maminka  byla  primářkou v nemocnici a tatínek pracoval v armádě. Měl, myslím, hodnost plukovníka.
Moje maminka byla v domácnosti a táta jako kazatel vydělával možná desetinu toho, co soudruh plukovník. Když bylo týden do výplaty, přicházeli si sousedi pravidelně půjčit alespoň nějaké jídlo, protože opět  nevyšli.  Mí  rodiče si  nikdy  půjčovat  nemuseli.  Spolu  s nimi  to vnímám  jako viditelnou  přítomnost  Boha v našem životě.

Pokud do svého domova pozvu živého Boha, musím počítat s tím, že mi bude mluvit i do mého života. Ukáže mi, co dělám špatně a co bych mohl dělat lépe. Žít s Bohem, není vždy jednoduché a snadné. Proto se někteří křesťané spokojí s tím, že mají doma místo živého Boha jen jeho obrázek, který jim do života mluvit nemůže.

V prvním paragrafu desatera se Bůh zavazuje k tomu, že když si ho zvolíme za svého Boha, žádné další bohy už nebudeme potřebovat.
Ve druhém paragrafu pak doplňuje, že bude bydlet v našem domově a když mu to dovolíme, tak i v našem srdci. Jeho přítomnost bude tak zřejmá, že už pak nebudeme potřebovat žádné svaté obrázky.

Příště se u druhého paragrafu zastavíme ještě jednou. Jak rozumět tomu, že Bůh stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří ho nenávidí?

Předcházející díl seriálu "Pořádedk nebo anarchie?"
Jeden Bůh stačí

Další díly v ribrice: Viděl jsem Boha.