Konečně doma

        Židé díky Boží zázračné moci poráží koalici pěti kenaanských králů a opět získávají další část země, kterou jim Hospodin slíbil dát. Jejich postup sledují s nelibostí ostatní obyvatelé Kenaanu.

Poslední velká válka
        Zprávy o dalším vítězství hebrejských vetřelců se šíří krajinou. Nakonec se dostává až Jabínovi, králi Chasóru. Po poradě se svými podřízenými posílá své posly "k Jóbabovi, králi madónskému, ke králi šimrónskému, ke králi akšáfskému a k jiným králům na severu v pohoří, v Jordánském úvalu jižně od Kinarótu, v Přímořské nížině i v Dórské pahorkatině na západě. Na východě i na západě byli Kenaanci, v pohoří Emorejci, Chetejci, Perizejci a Jebúsejci, pod Chermónem v zemi Mispě Chivejci. Ti všichni vytáhli se svými šiky, lid početný jako písek na mořském břehu, a velmi mnoho koní a vozů. Všichni tito králové se spojili, přitáhli a společně se utábořili u vod Merómu, aby bojovali s Izraelem."⁽¹⁾
        Jozue dostává od Hospodina ujištění: "Neboj se jich, neboť já je zítra v tuto dobu vydám Izraeli všechny skolené; jejich koně ochromíš a jejich vozy spálíš ohněm."⁽²⁾
        Druhý den Bůh plní svůj slib. Nepřátelské vojsko je brzy rozprášeno a Židé pak podle příkazu svého Boha ničí všechny válečné vozy nepřátel. Ochromí také jejich koně. Hospodin je tím chrání před tím, aby do budoucna nespoléhali na vojenskou techniku, ale zůstali raději u toho, že budou využívat jeho moc.

Dělení země
        Hebrejové si v krátké době podrobili celou zemi. Uvědomují si, že to bylo snadné jen díky Boží pomoci. Také jim dochází, jak velkou chybu udělali jejich otcové, když uvěřili špiónům, kteří tvrdili, že tuto zemi není možné dobýt, protože v ní žijí obři a města jsou nedobytná.
        Jednoho dne svolává Jozue zástupce všech kmenů. Na pergamenu je namalováno území, které si mají rozdělit. Společně se radí, kde povedou hranice jednotlivých kmenů a která města budou patřit do jednotlivých podílů. Pak Jozue postupně losuje.

Díl pro Káleba
        Ten den se o dědictví hlásí i Káleb. Vedle Jozua, který se už cítí starý, je jediným kdo si pamatuje život Hebrejů v Egyptě. Nyní se obrací na vůdce Izraele s prosbou: "Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel.
Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin."⁽³⁾
        Před čtyřiceti pěti lety prohlásilo deset špehů, že pohoří, ve kterém žijí Anákovci, nemůžou nikdy dobýt. Nyní se hlásí ten, který věřil, že s Boží pomocí je to možné. To, čeho se bál celý Izrael, zvládne sám se svou rodinou a přáteli. Věří, že mu při tom Hospodin pomůže.
        Jozue s návrhem Káleba souhlasí. Když toto rozhodnutí potvrdí zástupci všech kmenů, odvážný Káleb vyráží do hor, aby získal domov pro svou rodinu. Bůh se k jeho víře přiznal a Anákovci jsou brzy jen vzpomínkou...
_______________
⁽¹⁾Jozue 11,1-5; ⁽²⁾Joz.11,6; ⁽³⁾Joz.14,10-12;