Apoštol Pavel měl Boží zákon ve velké úctě. Věnuje hodně času úvahám o jeho roli na naší cestě do Božího království. Přeje si, abychom dokázali zákon v našem pojetí dokázali skloubit s láskou. Tak, jak to dělá i Bůh.
Pavla proto trápí přístup Židů ke spasení: "Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání.
Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří." (Římanům 10,1-4)
Co to je vlastní spravedlnost? V čem spočívá její nebezpečí? Ježíš jednou v sobotu vrací zdraví muži s ochrnutou ruku. Chce, aby tento nemocný pocítil dotek Boží milosti právě v den odpočinku.
Lukáš zaznamenal reakci farizeů a zákoníků, která ukazuje, jak to dopadá, když zaměníme Boži spravedlnost za tu vlastní: Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat.
On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: "Vstaň a postav se doprostřed." On se zvedl a postavil se tam.
Ježíš jim řekl: "Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?"
Rozhlédl se po nich a řekl tomu člověku: "Zvedni tu ruku!"
On to učinil a jeho ruka byla zase zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat. (Lukáš 6,7-11)
Vlastní spravedlnost brání farizeům a zákoníkům chválit Boha za sobotní zázrak uzdravení. Stejná spravedlnost jim ale nebrání v tom, aby v den odpočinku stupňovali svou zlost a nenávist vůči Mesiáši. V sobotu plánují vraždu.
Zákon v pojetí farizeů a zákoníků nenechává žádný prostor pro Boží milost. Stává se prostředkem k vlastnímu vyvýšení. Rádi ukazují svou zbožnost před ostatními. Je to tak okaté, že před nimi musí Ježíš varovat své posuchače: "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu." (Matouš 6,5)
Ve vztahu k druhým používají židovští duchovní vůdci zákon jako zbraň. Zákon se stává nástrojem k odsouzení. Nestačí jim Mojžíšův zákon a tak vymýšlejí stále nová ustanovení. Nejlépe je to vidět na sobotě. Bůh dává tento den odpočinku jako projev svého požehnání. Židé sobotu "svazují" do počtu kroků, které je možné udělat.
Pasují se do role ochránců zákona. Myslí si, že budou rozhodovat o tom, kdo bude a nebo nebude v Božím království.
Pavel to pozoruje z pozice Žida, který se stal křesťanem. Uvědomuje si, v čem je problém Židů? Spočívá v jejich pojetí zákona. Zákon nás má vést po cestě, která končí u Ježíše. Pavel říká: "Kristus je konec zákona." - cílem zákona je Kristus.
Zákon, který má člověka přivést k Ježíši a díky tomu i k Boží milosti, přivádí Židy k nenávisti a k plánům na vraždu muže, o kterém dobře ví, že je zaslíbeným Mesiášem.
Pavel varuje před spoléháním na vlastní spravedlnost, která nás vede k tomu, že začneme "soudit druhé". Pokud se z našeho pojetí zákona a spravedlnosti vytratí milost a láska, bude muset Bůh při našem soudu použít stejný metr, jaký jsme používali my. Pak se i na nás naplní Ježíšova slova: "Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (Matouš 7,2)
