Nedávno jsem v televizi sledoval pořad o utrpení lidí v Osvětimi. Byly v něm i záběry, které si filmovali samotní dozorci. Občas na nich bylo možné vidět i oči vězňů. Bylo v nich zoufalství a beznaděj.
Nevím, zda někdy něco podobného viděl Šalomoun. Zřejmě ano, protože jinak by asi nenapsal následující slova:
"Znovu jsem se zamyslil nad tím,
kolik trápení a bídy je ve světě.
Viděl jsem slzy utlačovaných
a jejich zoufalost,
když nemají nikoho, kdo by je potěšil." (Kazatel 4,1)
Zajímalo by mne, co by asi napsal Šalomoun, kdyby žil v naší době. Zatímco on mohl sledovat dění jen ve svém blízkém okolí, my díky technice a internetu máme zprávy o přírodních katastrofách i válkách v přímém přenosu. Výsledkem je pocit, že svět nebyl nikdy tak zkažený a zlý, jako dnes.
Pokud se ale podíváme do dějin, zjistíme, že na tom tak hrozně ještě nejsme. Před příchodem křesťanství vládlo násilí a právo silnějšího. Běžné byly oběti malých dětí. Žena byla považována za věc, o které rozhodoval její muž. Mocní mohli beztrestně ubližovat svým poddaným, kteří neměli šanci na jakékoliv zastání.
Člověk je schopný vydržet mnoho, jedno ale dlouho nevydrží – když je na to zlo sám. Pokud nemám nikoho, kdo by mi podal pomocnou ruku, pak dřív nebo později zlu podlehnu. Pokud najdu někoho, kdo mne povzbudí, mám daleko větší šanci, že dokážu zvládnout to, co by mne samotného skolilo.
Mnozí lidé říkají, že by rádi pomohli trpícím, ale neví jak. Když se mají setkat s utrpením, mají obavy, že nebudou umět správně reagovat. Proto se raději stáhnou a dělají, že nic nevidí. Docela je chápu, protože podobné pocity jsem mnohokrát měl i já.
Líbí se mi rada apoštola Pavla. Je docela prostá a hlavně, funguje:
"Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.
Mějte porozumění jeden pro druhého." (Římanům 12,15+16)
Tato jednoduchá rada mi už mnohokrát pomohla. Zjistil jsem, že lidé mají raději, když je chytím okolo ramen, než když se jim snažím říkat nějaké rádoby moudré rady. Nepotřebují přednášky, potřebují někoho, před kým se nemusí bát plakat.
Je docela možné, že si dnes žiji v pohodě a nemám žádné těžkosti ani problémy. Bolest a trápení jsou, žel, součástí světa, ve kterém žiji. Zla je tolik, že si mohu být jist, že jednou zasáhne i mne. Pokud dnes projevím porozumění těm, kteří ve svém zoufalství "nemají nikoho, kdo by je potěšil", je docela možné, že mi to oplatí, až se situace obrátí. Možná to pak budou právě oni, kdo potěší mé zoufalé a nešťastné srdce.
